živlu do dialogické skladby. Bezpečný vkus umělecký vedl jej к písni z Rukopisu KrálovédvorskéHo, jejíž obměnu položil v čelo své básně, kdežto ve druhé části podržel základní motiv lidových písní o mrtvé dívce přizpůsobiv jej pouze úvodu.*) Pokládám tedy báseň „Když jsem šel skrz dubový les" za svérázné, pronikavé přepracování motivu bohatě rozvětveného v poesii lidové i v literatuře špalíčkové.

*

Z mých poznámek jest snad patrno, že nehájím lidového původu skladby: šJo mi jen o rozbor látkový, pokusil jsem se shrnouti materiál, na němž Čelakovský pravděpodobně své zpracování založil. К bezpečnějším výsledkům dojdeme ovšem teprve tehdy, až budou publikovány sbírky zakoupené „Českým výborem pro lidovou píseň". Poněvadž členům výboru není dovoleno používati sebrané látky к vlastním pracím, nemohu se zde zabývati texty uloženými v archivu výboru, sděluji jen, že podle mého soupisu, výbor má 28 rukop. var. skupiny I., 21 rukop. var. skupiny II. A, a kromě toho 25 různých textů, — rázu namnoze poloumělého ano i kramářského — které přes rozmanité odchylky obsahují týž motiv základní jako lidové písně skupiny I. a H.A. Na základě tohoto hojného materiálu dovedeme snad blíže určití pramen druhé části skladby — avšak o autorství Celakovského nepochybuji přihlížeje к známým místům v korespondenci jakož i к poslední studii dra Tichého dokazující umělý původ tří jiných textů ze Slov. nár. písní. Prof. Jakubec poznamenal (1. c. 334), že podle jeho cítění byl by se Čelakovský dopustil „obmyslu analogického podvrhům Hankovým" — myslím, že by nebylo správné posuzovati Slov. nár. písně se stanoviska tak rigorosního. Dovolávám se míst z korespondence, která pro naši otázku nejsou bez významu..

Když přítel Plánek nejevil dosti zájmu pro studium lidové poesie, Čelakovský píše Kamarýtovi (Bílý, Korrespondence i. str. 61): „Já ho mám přece rád, ač nechce písničkářem býti, kdežto já bych radost nesmírnou měl, kdybych jen nějakým dokonalým mohl býti." Usiloval

0 to horlivě a z korespondence víme, jak vytrvale studoval stavbu

1 sloh lidových písní, aby se přiblížil, „národnímu duchu". R. 1821, v době, kdy pomýšlel na cestu do Ruska, píše Kamarýtovi: „Ale národní písně mně brzy pošli, dle tvé chuti pěknější a zvláště, které máš z tradicí, snad si je tam na Donu někdy některyj kozák bude spívávat, nebo na Volgě nebo na Nevě."**) (Korr. I. str. 112.) Přál si tedy, aby Slov. nár. písně — as nimi i jeho a Kamarýtovy skladby — pronikly mezi lid, považuje tento národně-buditelský význam své sbírky v dusném ovzduší dvacátých let za důležitější, než etnografickou přesnost a vědecky upravený výbor. V tom smyslu píše Kamarýtovi r. 1823, kdy se tiskl druhý svazek jeho sborníku: „Knihy mé se tlačí 1000 výtisků;