přál bych, aby přišla hodně mezi národ a měla oučinek zaměřený". (Kor. I. 189.) Chtěl svým sborníkem vzpružiti národní uvědomění, chtěl „u mnohých vzbudit chuť к národní a romantické poesii jakož i po-vrhování všeho, co pravdivému básnictví se protiví, všech tintěrek a nepřirozených veršů". (Kor. I. 193.) Prostředkem k tomu byly mu nejen překlady písní jinoslovanských a esteticky cenné ukázky naší lidové poesie, nýbrž i vlastní „ohlasy", pokud je přísná autokritika básníkova uznala za zdařilé. Goethe byl mu i v tom vzorem. Čelakovský znal jistě významnou úvahu o sbírce Arnim-Brentanově „Des Knaben Wunderhorn"*) (Jenaische Allgem. Litteraturzeitung 1806), v níž Goethe vydavateli lidových písní přiznal právo zařaditi do sbírby i skladby umělé, měniti texty atd.: „Die Herausgeber sind im Sinne des Erfordernisses so sehr, als man es in späterer Zeit sein kann, und das hie und da seltsam Restaurirte, aus fremdartigen Theilen Verbundene, ja das Untergeschobene ist mit Dank anzunehmen. Wer weiß nicht, was ein Lied auszustehen hat, wenn es durch den Mund des Volkes, und nicht etwa nur des ungebildeten, eine Weile durchgeht! Warum soll der, der es in letzter Instanz aufzeichnet, mit Andern zusammenstellt, nicht auch ein gewisses Recht daran haben ? Besitzen wir doch aus früherer Zeit kein poetisches und kein heiliges Buch, als in sofern es dem Auf-und Abschreiber solches zu überliefern gelang oder beliebte." (Goethes sämmtliche Werke in 30 Bänden. Cotta 1851. Sv.„26 str. 114.)

Bylo to tedy zcela v duchu doby, pojal-li Čelakovský do Slov. nár. písní svůj básnický ohlas „starobylé" písně z Rkpu Královédvorského, jejž sloučil se známým motivem lidových balad sblíživ jej takto se soudobou lidovou písní. Doufal snad, že v této modernisované úpravě stará píseň pronikne do lidu, z něhož — jak věřil — před věky vzešla.