V Persii nejsou poměry o mnoho lepší. Jazyk většiny cikánů perských je silně promíšen slovy arabskými, perskými, tureckými a kurdskými. Počet cikánů v Persii bývá odhadován na 100.000.

Zdá se, že také na Kavkaze cikáni ztratili svou řeč; mluví turecky a arménsky. Hlavním jejich zaměstnáním je hudba.

Cikáni arménští rozdělují se na dvě skupiny: na cikány křesťanské nazývané Bosá a na cikány mohamedánske, dělící se zase na sunity, kteří se zovou Miútriúpy, a na šiity, kteří se nazývají Káráči. Arménští cikáni živí se ponejvíce rolnictvím a řemeslem, zhotovujíce síta.

Od arménských cikánů liší se turečtí cikáni hlavně tím, že si nevolí stálého zaměstnání. Mladí muži chodí na svatby a tančí v ženských šatech. Většinou jsou pevně usídleni.

Cikáni v Egyptě mluví jakýmsi žargonem, který je stmelen ze slov tureckých, arabských, perských a cikánských. Tím se stává, že se velmi snadno dohovoří se syrskými a palestinskými cikány, jejichž řeč a ostatně též zaměstnání jest podobno.

O cikánech indických je velmi málo známo, téměř nic, ač by právě o těchto cikánech spolehlivých a obšírných zpráv bylo nejvíce potřebí. Jednotlivé zmínky o tak zv. indických cikánech jsou roztroušeny po různých spisech pojednávajících o indickém obyvatelstvu, ale všechny tyto zmínky jsou věnovány kmenům potulným, kteří s cikány mají velmi málo společného.

Cikáni potulují se mnoho století světem bez vlasti a pronásledováni. Nemohou se již ani upamatovati na svoji pravlast, neznají ani v pověstech své minulosti. Od nepamětných dob střehli žárlivě svého jazyka a patrná byla snaha cikánů, aby řeč jejich zůstala utajena. Důvod této snahy byl dvojí, řekl bych, vnitřní a vnější. Nelze upříti, že cikánům bylo a jest vrozeno skrývati se, ale také nepřátelství obyvatelstva onoho kraje, kam přišli, nutilo cikány, aby si zachovali řeč, které nikdo nerozuměl a která umožňovala cikánům, aby jsouce vyslýcháni mohli se vzájemně dorozuměti, aniž jim ostatní rozuměli.

Ale právě v poslední době, se stanoviska jazykového musíme říci: bohužel, jeví se značné stlačení této snahy a jest odůvodněna obava, že za nějakou dobu jazyk, který tak dlouho vzdoroval nepříznivým poměrům a udržoval se, když cikáni byli pronásledováni, nyní, když stoupá kolonisace cikánů, vyhyne úplně. Zákony, jež nutí cikány stati se řádnými usedlými občany, způsobují, že zaniká příčina tajného dorozumívání a že zanikne i jazyk sám. Tak stýskal si starý, poctivý cikán příslušný do Vosoudova na Moravě, ukazuje na klubko lelkujících dětí: „Tito již neumějí cikánsky, chodí do školy." A misionář G. H. Borrow vypravuje1), že španělský cikán si mu stěžoval podobně.

První pokus učiniti z cikánů řádné, usedlé občany stal se u nás ediktem císařovny Marie Terezie r. 1767. Marie Terezie poznala, že „problém"