Jen pro zajímavost podotýkám, že ještě r. 1873 pokládá Belgičan Charles Steur cikány za obyvatele propadlé Atlantidy.36)

Po Pottovi bralo se badání dvojím směrem. Jednak se dále sbíral materiál. A nejsou to jen pouhá slova a věty, nebo překládané úryvky z bible, nýbrž již cikánské pohádky a písně. Poznalo se, že jest nej-vyšší čas zachrániti, co se zachrániti ještě dá. Tím, že cikáni přestali býti pronásledováni, nehleděli si již tolik svého jazyka, do kterého rychle vnikaly prvky řečí, v jichž prostředí se cikán pohyboval. Za druhé bylo třeba blíže určiti příbuzenský poměr mezi cikánštinou a jazykem nebo jazyky indickými. Cikánština jeví nepochybné znaky indického jazyka, ale který jazyk indický je s ní nejblíže příbuzný, nebo který to národ byl a v které části Indie sídlil, od něhož se cikáni v dávné době oddělili, aby dali se na pout světem? Otázka tato mohla býti v druhé polovici 19. století lépe řešena než dříve, neboť také jazykové poměry novoindické počaly býti horlivěji studovány.

Velmi důležité jsou práce Alexandra G. Paspatese, který se obíral studiem jazyka i historie cikánů usedlých v tehdejším evropském Turecku. První jeho pojednání vyšlo řecky: „Μελέτη περί τών ΄Ατσιγγάνων καί τής γλώσσης αύτών 37) později bylo přeloženo do angličtiny: „Me-moir on the Ianguage of the Gypsies, as now used in the Turkish Empire.38) Tento článek byl rozšířen v obsáhlou monografii: „Études sur les Tchinghianés ou Bohémiens de l'Empire Ottoman" v Carihrade 1870. Paspates dokázal, že evropské dialekty jsou odvozeny z jedné jazykové větve, která delší dobu pobyla v Řecku, a že tudíž cikáni přišli na svém putování do Evropy jen jedním směrem, t. j. Řeckem.

Práci tuto doplňuje a zejména etymologie opravuje známý srovnávací filolog G. A. Ascoli: „Zigeunerisches"39), kdež na str. 127 nn. uvádí i poznámky o cikánech z jižní Italie. V předmluvě (str. VIII.) Ascoli zdůrazňuje podobnost nářečí cikánských se sindhí a je nakloněn hledati v cikánech Sindhy, kteří se delší dobu zdržovali v Afganistane.

Tento názor sdílí s ním J. Beames40) у třetím svazku srovnávací gramatiky na str. 169. Ale úsudek Beamsův není jednotný, na jiném místě pokládá z jazyků novoindických kášmírí za nejbližší cikánštině (sv. 2. str. 345 a sv. 3. str. 98). Beames znal cikánská nářečí rozhodně méně než jazyky novoindické, také jeho úsudek není samostatný, neboť dává na sebe působiti auktoritou nejnovějšího pramene. Kdyby byl Beames mohl užiti ve všech třech dílech své gramatiky soustavných prací Miklosichových, byl by jistě pojednal o cikánštině obšírněji i důsledněji.

Novým velkým dílem, které se důstojně řadí po bok práci Pottově, jest několik obsáhlých pojednání Miklosichových.41) Zásluhou Miklosi-