Pátralo se po zprávách u starých historiků perských nebo arabských, zda se nezmiňují o vystěhování některého indického kmene na západ. Touto otázkou obíral se nejdůkladněji holandský arabista M. J. de Goeje49).

M. J. de Goeje pokoušel se dokázati, že cikáni, nazývaní od Arabů Zotty, přišli ze západní Indie a náleželi většinou kmeni Džátů obývajících v krajích na dolním Indu v sousedství Multánu. Tato myšlenka není nová, neboť s Džáty ztotožnil cikány již John St. Harriot50), R. F. Burton51) a P. Bataillard52). Tito Džátové žili prý delší dobu mezi Araby, jak dokazuje několik slov původu nepochybně arabského. Cikány prý byli nazváni podle hudebního nástroje perského č e n g. Proti vývodům de Goejovým právem vystoupil rozhodně Miklosich v VI. části „Mundarten und Wanderungen der Zigeuner", kdež dokazuje, že ona cikánská slova, pokládaná de Goejem za arabská, buď nejsou vůbec cikánská anebo že lze je lépe vyložiti jinak a že tudíž není dostatečné příčiny pro předpoklad delšího pobytu cikánů mezi Araby, a též velmi rozhodně Pischel, který v jmenovaném článku „Die Heimat der Zigeuner" na str. 353 pokládá názor de Goejův, že by Džátové byli předky našich cikánů, za nemožný z toho důvodu, že jejich dnešní jazyk nevykazuje vůbec pozoruhodných podrobností s dnešní cikánštinou.

M. J. de Goeje se však hájí a důvody své rozvádí v pozoruhodném spisku: Memoire sur les migrations des Tsiganes á travers ľAsie53). Spisek je rozdělen na osm oddílů. Část prvá obsahuje všeobecná svědectví o cikánech. M. J. de Goęje počíná známým citátem z Firdúsího ("j* kol 1024), který vypravuje v Sáhnáme, že perský král Bahrám Gúr (420—438) prosil na sklonku své vlády krále indického Sankala z Kanaudže, aby mu poslal 10.000 hudebníků. Pozoroval prý totiž, že chudí jeho poddaní nemají požitku hudby. Indický král mu vyhověl a poslal mu 10.000 Luriů. Bahrám Gúr dal každému vola a osla, kromě toho jim přidělil osev, neboť chtěl, aby se z nich stali rolníci. Luriové odešli, ale po roce se vrátili se' žlutými tvářemi: z králova daru zbyl jim jen osel, neboť vola byli zabili a také všechno obilí strávili. Král rozhněván poručil, aby každý naložil zbylý svůj majetek na osla, připravil si hudební svůj nástroj a napjal na něj struny z hedvábí. Tak se stalo, že Luriové ještě dnes bloudí světem hledajíce si živobytí.

Historik Hamza, jenž žil as půl století před Firdúsím, vypravuje podobně a přidává důležitý dodatek, že potomci těchto hudebníků vyskytují se dosud a zovou se Zotty.

Není příčiny, proč bychom pochybovali o správnosti těchto zpráv.