Že se skutečně Indové stěhovali z Indie na západ velmi záhy, již v druhém století po Kr., na to při jiné příležitosti upozorňuje J.Kennedy54).

Ale těchto 10.000 Luriů, kteří za vlády Bahráma Gúra byli dopraveni do Persie, nejsou jediní Indové, kteří přešli Indus. Z dokladů u de Goeje je vidno, že v sedmém století vstoupil do služeb perského krále větší počet Indů a přijal islám (str. 17.). Jméno Zott stalo se pak označením pro každého, kdo přišel z Indie. Asi na počátku století osmého Zottové byli usazeni v bařinatých krajích provincie kaskarské na dolním Tigridu, kdež se později stali postrachem obyvatelstva (21). I byla po urputném boji část jich z dolního Tigridu dopravena do Syrie a odtud na počátku druhé polovice devátého století byli tito Zottové s dětmi i ženami odvlečeni do zajetí byzantského. Tak vstupují Zottové v 9. století podle bezpečné zprávy (srovn. M. J. de Goeje str. 24.) na půdu syrskou a odtud na půdu říše byzantské, odkudž se rozšiřují po Evropě.

Je ovšem otázka, zda tito Džátové byli cikáni. M. J. de Goeje rozhodně to tvrdí. Uvádí pro své tvrzení doklad arabských lexikografů. Z uvedených míst skutečně vyplývá, že v arabštině „Zott" bylo označením kmenů přišlých z Indie a užívá se ho dodnes na označení lidí potulných, tedy asi takových, jako jsou cikáni. Ale zprávy tyto nemusí znamenati nic jiného než to, že jméno Džátů bylo v arabštině přeneseno na cikány, a je to tedy něco podobného, jako když v Evropě byli cikáni nazváni Egypťany nebo jako když Francouzi nazvali cikány „Bohémiens".

Důležito ovšem jest, že již kolem r. 1235 jsou cikáni označeni slovem „Zotty"55) a že ještě dnes cikáni v Omanu jsou nazýváni „Zotti"58). (Uvedeno též u Goeje na str. 7.) Je však otázka, zda jsou to skutečně cikáni — neznáme jejich řeči — a jsou-li míněni skutečně cikáni, pak jméno Zott je přeneseno. Rozhodující jest a má býti řeč a nikoli pouze název národa. M. J. de Goeje přehlíží, co sám tvrdí, že se totiž v arabštině název Zott ustálil pro každý národ přicházející z Indie. Proti Goejově theorii svědčí dále i to, že dnešní Džátové jsou bojovný, statečný a rekovný národ, a oni Džátové, o nichž je řeč u arabských historiků, svoji statečnost osvědčili také v odboji na dolním Tigridu. Cikáni však jsou pravým jich opakem. Kromě toho, jak Pischel (str. 362) dobře připomíná, řeč dnešních Džátů není cikánštině o nic bližší než kterýkoliv jiný jazyk indický.

Také tvrzení de Goejovo (str. 33), že jazyk všech cikánů má tentýž základ a že tato jednota nás nutí předpokládati, že odchod cikánů všech udál se současně, není správné. Již r. 1894 Pischel v Beiträge zur Kenntnis der deutschen Zigeuner na str. 46 vytkl jako zvláštnost arménské cikánštiny, že má oproti jiným dialektům cikánským skupinu st změněnu v t h (na př. v evrop. cik. v as t ruka zní v arm. nářečí cik. h a t h, srovnati lze též n a t h = není se stind. n á s t i). To je zřejmá stopa dialektického rozdílu; zvláštnost tato ostře odděluje cikánské nářečí arménské od nářečí ostatních a ukazuje, že arménští cikáni déle pobývali v jazykové oblasti jazyků středoindických. Tuto zvláštnost doka-