u historiků jsou předky cikánů, ale též ta okolnost, proč by tento hrdý kmen indický byl odložil název Džátů a nazýval se najednou dómy.

Zdá se mi tedy býti jisto, že naši cikáni jsou původně potomci dávných dómbů. Slovo d ó m b, jak ještě z paňdžábského dóm = hudebník je vidno, bylo označením třídy, která se obírala a živila hudbou a nebyla nikterak v opovržení.

Kdy a proč se tito dómbové vystěhovali z Indie, není přesně známo. Z vývojového stupně cikánštiny, srovnáme-li ji s jazyky prákrtskými, se dá souditi, že odchod se udál až po Kristu, a neudal se najednou, nýbrž, jak z odlišných změn v arménské cikánštině je patrno, nejméně ve dvou faších. Zpráva Firdúsího může býti správná a může se týkati cikánů, ale s jistotou to tvrditi nemůžeme. Než od chvíle, kdy překročili hranice své vlasti, aby ji opustili, byli odsouzeni к bloudění světem, jež trvá snad již tisíciletí, snad ještě déle, a jež ukončí až některé z příštích století.

*

Cikáni vosoudovští1) jsou typickým dokladem, jak těžko bylo učiniti z cikánů usedlé občany. Cikánská kolonie ve Vosoudově vznikla za císaře Josefa II., když při dělení pozemků náležejících právě zrušenému jesuitskému dvoru v Kynicích r. 1786 přikázány byly některé pozemky též dvěma rodinám cikánským.

Ale cikáni dlouho nevydrželi na jednom místě a za krátko utekli. Bylo potřebí užiti násilí, aby se zase vrátili. Ale ani potom nevystavěli si hned pevných domů. Ještě před 30 lety rozbíjeli stany (podle ústního sdělení starosty v Kynicích) na rozličných místech přilehlého lesa a působili tak mnohé obtíže představenstvu obce Kynic, ke které Vo-soudov patří.

Dnes má osada Vosoudov (Etmannsdorf) 18 čísel. Poněkud stranou na okraji lesa na obecním pozemku je—většinou sbito z prken— několik tmavých chatrčí s nízkou podezdívkou, pobitých korou. Dnešní představitelé obou rodin jsou František Malik (*1859) a Václav Ištván (*1838), oba představují krásný typ cikánský, jenž jeví se zřetelněji u mužů než u žen. Celkem patří do Vosoudova as 100 cikánů, z nichž dobrá polovice je buď zavřena nebo roztoulána po světě. Ač nejraději se mezi sebou žení a vdávají, přece není nic neobvyklého přivésti si ženu odjinud. Svatby i pohřby mívají slavné, ale nějakých zvláštních zvyků nelze ani při svatbě, pohřbu ani narození dítěte pozorovati, neboť přijali úplně zvyklosti kraje, v němž byli usazeni. Zřídka jen mívají větší počet dítek než 6. Dříve dávali dětem při křtu s oblibou jména: Tekla, Barbora, Eleonora, nyní dávají v kraji obvyklá jména Marie, Františka a p.

S nejbližším okolím žijí celkem ve shodě. Nestraní se ho a nepociťují, že by bylo jimi pohrdáno. Litují jen, že v mládeži dorůstající