vymírají již praví cikáni, neboť prý „děti chodí do školy, učí se číst a psát a jsou již jako jiní lidé". Kdyby se děti učily a řádně školu navštěvovaly, činily by velké pokroky. Do školy chodí do vesnice Slatiňan, vzdálené asi půl hodiny. Největší obtíž záleží podle sdělení slatiňan-ského pana řídícího v tom, že nerozeznávají rozdílu mezi „y" a „i".*) Nemoc je jak mezi dětmi tak mezi dospělými hostem velmi řídkým. Nápadně zdravý je chrup.

Děti jsouce přinucovány к úkonům náboženským, vykonávají je, ale dospělí chodí do kostela zřídka, к zpovědi nikdy. Třebas jsou křtěni, chovají se к víře lhostejně. Ani svého zvláštního názoru nemají, nemají ani zvláštních pověr. Rádi se oddávají bezstarostnému veselí a proto hoši z okolních vesnic rádi berou dívky cikánské o svých výročních zábavách к tanci.

Jako jiné tamnější dívky, odcházejí také některá cikánská děvčata vosoudovská do služby a zaměstnavatelé bývají s nimi spokojeni. Pouze předsudkem je, že by měla služebná děvčata cikánská sklon ke krádeži.

Když se vosoudovský cikán ožení, živí se buď obchodem, nebo dobývá pařezů a dělá dříví v zimě v létě. Přijímá práci dřevorubeckou až i 3 nebo 4 hodiny daleko. Než práci započne, nastrojí se někdy a jde si práci obhlédnout. Jeho žena chová drůbež, vepřový dobytek a ošetřuje kozu. Naskytne-li se tu a tam příležitost ke krádeži, nevyhne se jí, ale také jí nevyhledává. Dopustí-li se krádeže, činí tak raději dále od Vosoudova.

Celkem jsou vosoudovští cikáni lidé dobromyslní, upřímní a neubližují, nejsou-li drážděni. Oblékají se poměrně slušně, dětí otrhaných není viděti. Zdá se skutečně, že se „civilisují", a zakrátko snad se budou odlišovati jen jazykem a snad i ten v několika generacích vymizí.

Cikánsky mluví všichni, ač ne všichni stejně dobře. Děti, pokud jsem mohl pozorovati, učí se cikánštině, až když jsou dospělejší. Desítiletý Stanislav Malik (*23/4 1904), když jsem mu předříkával jednotlivá slova, jen některým, nejběžnějším slovům rozuměl, jako na př. láčo dives, páni, našti, náne, kan, kahhi, dur, khére а р.; nerozuměl slovům jako veš, drom; Eleonora Kuželková (*15/7 1903) uměla ještě méně.

Antonín Ištván, prohnaný cikán, v jehož „žilách as stěží koluje čistá krev cikánská, vyprávěl, že cikán mluví v Cechách česky, v Němcích německy, a cikánsky jen tehdy, chce-li, aby se mu nerozumělo. Přes to nedůvěřivosti nejevil, nechtěl jen, aby ho slyšel cikánsky mluviti četník, jehož jsem v zbytečné nedůvěře zpravil o své cestě do Vosoudova. A přec i toho chtěl za peníze učiti cikánštině! Když jsem podruhé přicházel do Vosoudova, slyšel jsem: o gádžo avel, dža te manges = pán přichází, jdi žebrat. Poučný je list, jenž vypadl kterési žačce ve škole z knihy. V něm odpovídá švagrová svému švagrovi na jeho psaní; úvodní slova, zakončující formule a zprávy nezávazné jsou psány česky, sdělení důležitá jsou psána cikánsky. To as dobře charakterisuje skutečné poměry.