u nás prof. J. Máchal (Slovanstvo str. 478 п.), M. Jevšan (Slovanský Přehled XVI., 182 n.) a Ad. Černý v předmluvě к českému překladu Haličských obrázků (přel. J. V. Burian ve Světové knihovně č. 625—7).

Klidnější období svého pohnutého života (od konce let devadesátých do r. 1908. kdy těžká choroba ochromila jeho síly) Franko zasvětil práci vědecké. Úžasná vytrvalost — význačný rys jeho povahy — jakož i neobyčejné nadání podporované věděním rozsáhlým a hlubokým, vedly jej i na tomto poli к vítězství a zaslouženému uznání. Sou-střediv se na dějiny maloruské literatury a studium lidového podání zaujal v několika letech vůdčí místo mezi maloruskými badateli. Filologickou důkladností vyrovnali se mu mnozí, ale chyběla jim pronikavá intuice tvůrčího filosoficky vzdělaného umělce postihující v písni, přísloví, pamfletu, theologickém traktátu souvislost s celým životem lidovým nebo s velikými událostmi předešlých věků. Franko, od let sedmdesátých pars magna duševního života haličských Malorusů, znal jako málokdo literární a kulturní vývoj své vlasti v poslední třetině XIX. stol. a třeba litovati, že mu nebylo dopřáno dokresliti obraz oné památné epochy. Mimo přehlednou stať Južnorusskaja literatura v ruském Slovníku naučném (Brockhaus-Efron sv. XLI., str. 300—326) napsal pro Literat.-nauk. Vistnyk (roč. 1901 sv. XV.) studii Z ostatnjich desatyljiť XIX. v. a sebrané spisy své zahájil r. 1910 knihou Narys istoriji ukrajinśko-ruśkoji Ijiteratury do 1890 r. vyrostlou z německé stati určené pro Österreichische Rundschau, (kdež však nebyla otištěna). Nárys vznikl snad v nejtěžší době Frankova života. V předmluvě sám podotkl, že málokteré dílo nejen v písemnictvi maloruském, ale i v cizích literaturách vzniklo v poměrech tak strastiplných. Postižen ochrnutím obou rukou (r. 1908) pracoval těžce, nejen pro svou fysickou bezvládnosť, ale i pro trapný stav duševní. Pochopíme, že nemohl své knize dáti konečnou úpravu, avšak bohatství snesené látky vyvažuje komposiční vady. Psal ji ovšem rozhodný politický straník, ale zároveň bystrý psycholog a literární dějepisec evropského rozhledu a proto jeho dílo má namnoze význam dokumentární. Pomíjím essaye o soudobých spisovatelích maloruských i cizích, charakteristiky jednotlivých děl, vědecké referáty, studie ze starši literatury, edice textů atd. atd., sice by moje vzpomínka vzrostla na článek. Franko ovládá vždy látku dokonale, překvapuje čtenáře duchaplnými charakteristikami, svéráznými úsudky, zajímavými paralelami — doufám, že časem dojde na výbor těchto prací, aby byly přístupnější než nyní, kdy jsou roztroušeny po tolika časopisech. Snad by se našly práce trvalé ceny i mezi články a feuilletony, které Franko psával pro časopisy polské (Kurjer Lwowski), neboť je známo, že v době, kdy vedoucí kruhy maloruské stíhaly nepohodlného publicistu národní klatbou, Franko našel jediný zdroj výživy v redakcích polských. Přátelské styky s polskými žurnalisty byly ovšem zkaleny r. 1897 pověstným ostře tendenčním a zcela pochybeným článkem, „Der Dichter des Verrates" (míněn Mickiewicz), o němž případně pověděl český kritik, že „Franko trefil své nepřátele jako politik, ale ranil se sám jako literární kritik". (J. S. Machar, Knihy feuilletonů II. 91.).

Umělecké zásady vštěpované mládeži M. Drahomanovem vedly Franka k bedlivému studiu lidového života, z něhož vytěžil tolik svěžích obrázků i hluboce tragických povidek. Souběžně s těmito snahami uměleckými rostl též čistě vědecký zájem o tradice malo-ruského lidu a když počátkem let devadesátých v reorganisované Společnosti Sevčenkově nastal živý ruch sběratelský a publikační, Franko chopil se s obvyklým zápalem práce a záhy vzbudil pozornost i za hranicemi. Z maloruských etnografů lze s nim srovnati jen M. Drahomanova а V. Hnatjuka, avšak Franko vyniká nad svého učitele především rozsahem činnosti vydavatelské, kdežto Hnatjuka — který ovšem jako sběratel má jen málo soupeřů ve světové literatuře — předčí kritičností metody a vědeckým zpracováním látky. Mimo drobnější materialie, jež otiskoval většinou ve svém časopise Zytje i Slovo