s čelakovským, který r. 1842 povolán byl do Vratislavě na katedru slovanských jazyků, prohloubil jeho vědomosti v oboru lidové poesie a povzbudil jej ke zvýšené činnosti buditelské. tišili Smoleřovo budí podiv. Založil Matici Srbskou a počal vydávati Časopis Macicy Serbskeje, jejž po několik let redigoval, pracoval v redakci Jordánových Jahrbücher für slavische Literatur, v letech 1848 a 1852—6 byl jejich redaktorem, později v letech 1862—4 vydával Zeitschrift für slavische Literatur, Kunst und Wissenschaft а od r. 1865—68 Centraiblätter für slavische Literatur und Bibliographie, založil knihkupectví, které jako kdysi u nás Krameriova „Expedicí" soustředovalo duševní život lužických Srbů, vydával časopisy pro širší vrstvy, sdružoval inteligenci atd. atd. Adolf Černý, který v Ottově Slovníku naučném (sv. XXIII.) Smoleřovi věnoval výstižnou studii, zásluhy jeho shrnuje těmito vřelými slovy: „Byl to nesmírně energický a ideální muž, v němž jako v ohnisku soustředěno bylo takřka celé lužické probuzení. Jemu plným právem přísluší název patriarchy lužickosrbského národa a vzkřisitele lužickosrbského jazyka; počalf se vším nadšením a úsilím pracovati v době úplné stagnace na Lužici, kdy i vlastenci jako Lubjenski pozbývali naděje v budoucnost lužickosrbského národa a skládali ruce v klín. V té době Smoler rázem probudil spící a postavil lužické znovuzrození na základ lidový a slovanský".

Význam Smolérův v dějinách slovanského národopisu zakládá se především na důležité sbírce písní horno- a dolnolužických. „Pjesnički horných a dělných Lužiskich Serbów" vyšly ve dvou dílech v letech 1841—43. Předmluva к I. dHu (pís. hornolužické) a vlastní životopis Smolerův poučně objasňují vznik sbírky. Koncem XVIII. stol. saský důstojník von Bünau zapsal od svých lužických vojáků řadu písní, jež známý slavista Anton přepsal a od něhož se sbírka dostala lužickému vlastenci Lubjenskému. Rukopis dostal se pak do knihovny Učené společnosti hornolužické. Poněvadž text byl velmi porušen, sekretář společnosti, L. Haupt, který lužický vůbec neuměl, odevzdal rukopis pastoru Bronišovi, který opraviv neumělé zápisy připojil slovný překlad a některé písně, jež sám sebral. R. 1836 Učená společnost vypsala cenu 50 tolaru za nejlepší sbírku a r. 1837 cenu zdvojnásobila. Došly sbírky Jordánova, Bronišova, Markusova a — „Hauptova", který totiž zadal onu sbírku Bünauovu. Sbírce Smoleřově byl přisouzen akcesit, ale S. ho nepřijal, poněvadž nechtěl se vzdáti autorského práva na rukopis.

Obratný Haupt nabídl Smoleřovi, že mu opatří nakladatele a navrhoval, aby sbírku Smolerovu vydali „společně". Smoleŕ přijal a neporušil úmluvy, třebaže Haupt nakladatele nenašel. Haupt podal vlastně jen metrický překlad německý, takže jméno jeho na titulním listě sborníku neprávem bylo postaveno na první místo. Pjesnički jsou tedy založeny většinou na matenáliich Smoleŕových. V prvním díle vydavatelé použili také sbírek Jordánových a j., ke druhému přispěli Broniš, učitel Komer a j. Hodnota sborníku byla zvýšena jednak tím, že téměř ke všem textům byly připojeny nápěvy a dále rozsáhlými pečlivě zpracovanými přílohami.

Oddíl hornolužický obsahuje 331 píseň s obšírným úvodem o rozloze sídel hornolužického kmene, o pravopise, výslovnosti hlásek, o některých zvláštnostech jazykových a o povaze lidu. Závěr I. dílu (str. 317—390) vyplňují poznámky к písním dokazující, že Smoleŕ snažil se obsáhnouti téměř všecky význačnější sbírky slovanské, jež do té doby vyšly. Ve druhém díle (písně dolnolužické) sebrali 200 pisní většinou s nápěvy. K tomu připojen obsáhlý „Dodatek" v němž Smoleŕ otiskl I. 18 pohádek a legend, II. 1? 1 přísloví, III. obšírnou (německy psanou) staf „Serbów žiwenje, stare pšiwuknenja i wašnja" (podávající spolehlivé zprávy podle hesel: kroj, obydli, kuchyně, rolnictví a dobytkářstvi, domácí poměry, stavy a živnosti, správa obecni, krčmy, přástky, lidové slavnosti a obřady, hry, obřady svatební, krtiny, pohřby), IV. sbírku pověr, V. materiál bájeslovný, VI. úvahu o lužickosrbských nářečich, VII. popis geograficko-statistický, VIII. poznámky к písním