ou sont les neiges d' antan? Tu se zavrcholuje život thematu a básnické ztlumočení jeho formule; žil patrně ještě potom tento locus communis, ale nikoli s touž silou. Idealismus7), který sebou nesla renaissance i reformace, nebyl již tak nakloněn oblibě v něm jako poslední století středověké. A když thema by mohlo ožiti v stol. XVII.—XVIII., změněný názor životní a později také i dějinný nepřipustí takového jeho tlumočení, jak svědčí známá píseň Gaudeamus igitur. Bude žiti nebo zapadne jen tam, kde křesťanský pessimismus asketický bude míti, ať z kterýchkoli důvodův, své místo, nejspíše jen v poesii lidové nebo, ať bezděčně či vědomě, jí blízké inspirací.

Zdržeti se bylo třeba u literatury francouzské, neboť vlast Bernardova byla pro básnické zpracování tohoto thematu (zvláště ve formě o hrdinách „ubi sunt") pramenem рл-о jiné a tu změny ve výčtu hrdin podle dob poskytují možnost aspoň přibližné orientace o písni české.

V literatuře italské Jacopone da Todi ve svých verších má ovšem thema rozpředeno i na vlastnosti, zvláště krásu tělesnou, ač nenacházíme vlastní jeho formule (ed. Tresatti IV. 11, 412; v básni Rinunzia del mondo odmítá Socrata, Platona, Aristotela, Cicerona, ib. 2—8), ve shodě s básní „Bernardovou":

Ale žilo thema i formule v lidové poesii italské, zvláště sicilské, v písních o tanci smrti, Jacopo Pitturesi (Palermo 1667, cit. Veselovskij m. u. 370) má verše, kde otázky, jimiž se prostý člověk obrací к smrti, obsahují také jména hrdin (Tristan, Roland, Samson). Byla jistě ta formule v nějaké podobě známa literatuře španělské, neboť mezi příslovími je tu jedno, které se jménem, jež se nejčastěji a skoro všude vyskytuje, je jakoby jejím ohlasem: Muera Samson, y quantos conel son (Refranes que dizen las viejas tras el fuego. Rev. hisp. 25. 1911. 167).

V písemnictví anglickém staré písně znají thema, neuvádějí však význačných jmen (K. Böddeker, Altenglische Dichtungen des Ms. Harl.