stálého) i rhytmem nesvědčí rovněž, že by mohla vzniknouti v pozdější době úpadku. Kdyby byl v té době píseň z jazyka cizího upravoval nějaký kantor, byl by nepochybně ne-li upravil si jiný výběr osobností (bližších těm, na koho myslil skládaje), aspoň jinak charakterisoval; byl by ji mohl přímo složití? A kdyby jí byl skládal nebo převáděje upravoval nějaký kněz, byl by tak činil pro lid a pak by bylo v přímém odporu s jeho tendencí nechávati tento výčet, a víme, že pro účinnost a vliv na lid měli bystrý a vypočítavý smysl. Došla tedy této úpravy s jejím porušením tak, že se od prvotní -verse české tradovala a v kancionálech kantorů měnila. Máme z těchto důvodů za to, že předloha české písně vznikla někdy v době prvního květu humanistického ve stol. XVI. (či už XV. ?), a neměla-li předlohy, že v prvotním rouše česká píseň vznikla za inspirace z této poesie, jak kvetla ve stol. XV.—XVI., brzy potom, ale také ještě někdy ve století XVI.

Nejprve třeba něco poznamenati o povaze této skupiny, o jejím uspořádání a o volbě příkladů notových.

Do „směsků" zahrnuli jsme všechny tance, jež nejsou pravidelné rytmicky nebo stavbou, t. j. ty, u nichž se směšuje více rytmických „typů" v témž tanci, nebo ty, jichž architektonika je vůbec nepravidelná. Nejsou to tedy tance vesměs stavbou nepravidelné a vyskytují se tu též některé přirozené skupiny, obsahující vzájemné varianty, větší neb menší. Ba dokonce setkáme se tu i s několika novými „typy" rytmickými, jako je na př. „Martin", „Kucmouch" a j., nebo s typem spíše architektonickým: „zakončení sousedskou". Ale vedle těchto skupin, jichž by zajisté bylo možno vytvořiti více, kdyby se materiál směsků rozhojnil, je tu celá řada tanců, které jsou rázu jedinečného, takřka improvisačního, a jež nelze tedy dobře do přesných skupin vpraviti. Konečně jsou tu i zápisy pochybné, s nimiž jsem si nevěděl určitě rady.

Rozvrhnu tedy celou látku takto: Nejprve probereme jednotlivé skupiny, jež budou dány: a) tím, že se přimykají к některé skupině