Úvaha o Berwinském měla vyjiti у 1. čísle X. ročníku. Chtěl jsem stručnou vzpomínkou jubilejní oživiti památku jeho zapadlé knihy „Studia

0 literaturze ludowej ze stanowiska historycznej i naukowej krytyki", vydané r. 1854, díla, jež kritika pokládá za první pokus o střízlivý rozbor polské (a tím i slovanské) demonologie, za první smělou kritiku vládnoucích teorií o šedé dávnověkosti lidového podání založenou na studiu jeho dějinného vývoje. Nepodařilo se mi opatřiti si mnohé prameny přístupné jen v universitních knihovnách polských a proto bylo nutno omeziti se na pouhé poznámky. Myslím však, že ani v této nedokonalé formě článek nebude bez užitku, neboť, pokud vím, v polské literatuře o knize Berwiňského nebylo pojednáno obšírněji.*)

V boji proti ztrnulým dogmatům odumírající poesie XVIII, věku polští romantikové měli mocnou zbraň: lidové písně a podání. Nalézali v nich pravdivý cit, živelní vášně a svěží jazyk, jemuž rázovitá drsnost, tolik káraná od klasiků, dodávala půvabu novosti. Pevná víra prostého lidu v tajemné, nadpřirozené bytosti oživující výtvory jeho fantasie, vábila pokolení, jehož vůdčí představitelé, neuspokojení střízlivým racionalismem osvícenství, toužili po duchovějším pojetí člověka i přírody, než podávalo „mędrca szkiełko i oko". Dalekým cílem, к němuž směřovali, byla poesie ryze národní, polská nejen jazykem a látkami, ale

1 duchem a pojetím, onen svéráz a soulad mezi formou i obsahem, jež nalézali v Shakespearovi a skotských písních, u Byrona a Scotta, v Goethovi a dílech Schillerových.

Toto úsilí nové literatury, opřené o veliké vzory zahraniční, splývá s politickými ideály polské demokracie, jakož i s vědeckými snahami dějepisců a archeologů. Katastrofa, jež vyvrátila říši, nezničila národa: lid, jeho nejsilnější složka, žil dále svým dávným obyčejem a inteligence, spatřujíc v něm — za změněných poměrů politických — předůležitou záruku zdárného vývoje dalšího, znenáhla si uvědomuje své povinnosti к lidu, počíná studovati nejen jeho současný byt, zvyky, obřady, ale i pověsti a přežitky minulosti. Vede ji k tomu též zájem o dějiny mocně oživený politickým úpadkem, neboť historikové — v duchu soudobých teorií — považují lidovou tradici za cenný, věrohodný pramen objasňující především nejstarší období dějinná. V různých oblastech polských namnoze nezávisle na sobě od samého počátku století ozývají se hlasy o potřebě těchto studií — jasné svědectví, že neběží o nahodilé výjimky, nýbrž o mocný proud zachvacující postupně četné obory vědecké. V době, kdy patnáctiletý Lelewel zapisuje hrst krakowiaku (1801), Т. Czacki vydává učené dílo „O litewskich i polskich prawach" (1800—1) zdůrazňující význam lidového podání, téměř současně H.