Kołłątaj píše z vězení olomouckého pozoruhodný dopis knihkupci Majovi (r. 1802) načrtávající obsáhlý program systematického soupisu národopisného, jejž pokládá za nutnou přípravu к soubornému zpracování polských dějin a L. Surowiecki přednáší ve varšavském Towarz. przyjaciół nauk svou stať „Rozprawa o sposobach dopełnienia historyi i znajomości dawnych Słowian" (r. 1809). [Srovn. Francev, Польское славянов'Ъд-Бгие 194 п.] Nemohu zde podrobně sledovati další vývoj polského národopisu v prvních třech desetiletích XIX. věku; polští i ruští badatelé vylíčili jej několikráte1) ocenivše mimo jiné po zásluze (na př. Francev 1. c.) nabádavou činnost Zor. Dolęgy Chodakowského. Jeho pověstný spisek „O Słowiańszczyźnie przedchrześciańskiej" (1818), mlhavý a fantastický po stránce vědecké, vystihl správně jádro otázky dokazuje, že nutno jiti mezi lid a zapisovati přímo z jeho úst. Z rozpravy vane vroucí nadšení pro národopisná studia a právě onen pathe-tický ton, vášnivé, přímo osobní zaujetí pro věc a příkladné sebezapření nedbající hmotných obětí, získaly autorovi zvučné jméno v Polsku, na Rusi a později i v jiných zemích slovanských. V třicátých a čtyřicátých letech Chodakowski mění se v postavu téměř legendární. Tajemný muž v selském kroji, jehož volné, skoro drsné mravy budí úsměšky salonních hejsků a rozhořčení omezených aristokratických dam, domnělý tulák, rozkopávající mohyly, stává se povídkovým hrdinou; mladí spisovatelé ztělesňují v něm své demokratické ideály, obdiv pro lidové umění a protesty proti bezduchému společenskému formalismu. Chodakowski vedle svých podivínských teorií archeologických účinně propagoval lidovou poesii maloruskou a polskou stýkaje se touto stránkou své čin-, nosti s Brodziňským a jinými méně významnými spisovateli na př. s К. Lachem Szyrmou atd. Čeho všichni očekávali, provedl mladý básník li-tevský. R. 1822—3 vyšly dva svazečky básní Mickiewiczových; nová epocha polské poesie byla zahájena. Kdekdo píše nyní balady založené domněle na lidovém podání, literatura je zaplavována upíry, vědmami a mrtvými milenci, ve skutečnosti však jen několik básníků dovedlo umělecky těžiti z lidového podání; ostatní podávají toliko nezdařené napodobeniny hotových forem Mickiewiczových.

Jako jinde v západní Evropě i v Polsku v prvním období národopisných studií na písně, na svatební i výroční obřady, jakož i na různé druhy pověr, soustřeďuje se větší pozornost než na pohádky. Dějepisci (Czacki, Narbutt, Lelewel a j.) studují hlavně pověsti historické, srovnávají je s podáními zapsanými od kronikářů a pokoušejí se rekonstruovati nejstarší dějiny polské, nebo berou z pohádek doklady pro své fantastické soustavy mytologické; básníci čerpají z prosaických tradic náměty k baladám- i povídkám, jimž ovšem název „powieść gminna" přísluší málokdy: většinou skreslují rázovité rysy neponechávajíce mnohdy ani jádra motivu beze změny.

Vyšší úroveň celkové literární kultury způsobila, že v Polsku pokus o soubornější dílo věnované lidu byl uskutečněn dříve než u nás. Łukasz Gołębiowski již r. 1830 v knize „Lud polski. Jego zwyczaje, zabobony"