sebral hojný materiał, ačkoliv svůj úkol pojal teritoriálně, neboť zaznamenává zvyky a obyčeje míst, „která dnes tvoří království Polské i ta, která к němu dříve patřila" (str. 11), tedy též oblasti maloruské, běloruské i litevské. Celkovou charakteristiku obyvatelstva (slovanského a litevského) usedlého na území dávné Polsky doplňují popisy obřadů svatebních, křestních, pohřebních, jakož i kapitoly o pověrách, bohaté obsahem, ale nesoustavné, roztříštěné svým rozvržením — svědomitá sbírka excerpt sestavených většinou v abecedním pořádku. Přes značnou závislost na knižních pramenech různé hodnoty Gołębiowski udržel se na úrovni střízlivé úvahy, nevybočuje z mezí daných popisnou metodou. Najdou se také u něho prapodivné etymologie, jež přijímá s plnou důvěrou, jeho výkladům vadí primitivní racionalismus, třebaže si většinou práci usnadnil ponechávaje čtenáři, aby pohanské prvky lidových obyčejů zjistil sám, avšak jako celek, jako svod látky roztroušené po soudobých časopisech a málo rozšířených publikacích, Lud polski zůstal po léta hledanou pomůckou polských národopisců.

Dvojí stránka díla Golebiowského nutně vyžadovala doplnění: byla-li lidová píseň zastoupena pouze ojedinělými ukázkami připojenými ku popisům výročních obřadů, o prosaických tradicích dovídali se čtenáři jen z kusých poznámek. Tyto nedostatky odstranily „Pjeśni polskie i ruskie ludu Galicyjskiego" W. z Oleska (1833) a sborníček lidových „pohádek" K. W.Wójcického. „Klechdy, starożytne podania i powieści ludu Polskiego i Rusi" (I-II. Varšava 1837) nebyly prvním dílem autorovým. Jeho rozprava o zvycích lidu polského, sepsaná na podnět varšavského Towarz. przyjaciół nauk r. 1829, nevydaná tiskem, ale zužitkovaná Golabiowským, studie o příslovích, sbírka písní a stati časopisecké o národopisných exkursích do různých oblastí polských, byly svědectvím vážného úsilí mladého etnografa jiti mezi lid a seznámiti se s ním nikoli z knih, nýbrž přímým stykem. Klechdy, výsledek několikaleté činnosti sběratelské, mají ovšem všecky vady prvního pokusu, jež Mickiewicz vystihl trefně slovy: „są one pokiereszowane, i to tyłko treści naszych bajek"2). Skutečně, lidovost těchto „starožitných podání" tkví většinou jen v látkové kostře, mnohá pak jsou jistě původu umělého, tak na př. Kraszewski ukázal, že povídka „Pieczary w Czarnéj-górze", vzatá podle Wójcického z rukopisu Zegoty Pauli jest téměř doslovný překlad z francouzského překladu německé pověsti o jeskyních ve Schwarzwaldě. A umělá jest také forma klechd, rytmická prosa, jejíž strojené pathos a nepřirozeně slavnostní ton stírají svéráz lidového vypravování, jeho starobylé typické formule a realistické rysy líčení. Wójcicki nebyl si vědom těchto vad, naopak byl přesvědčen, že zachraňuje dávná podání před úplným zapomenutím a v předmluvě prodchnuté romantickým obdivem к lidové poesii zdůrazňuje význam svého sborníku pro dějepisce i mytology. V oněch zkazkách, které tak dlouho byly považovány za dětskou hříčku, tají se pod silnou vrstvou výmyslů historická pravda, nebo staré pověry se všemi podrobnostmi, někdy dokonce prosvítá též „staroświecka myśl Sławiańska przed-chrześcijańska (I. str. 12). Přihlížeje к těmto rysům Wójcicki dělí klechdy na skupinu trojí: Do první řadí podání „slovan-