ských věků" jako pověsti o vlkodlacích, vichru atd., do druhé náleží osoby historické, o nichž kroniky buď vůbec mlčí, nebo přinášejí toliko sporé narážky. Sem patří prý nejdávnější hrdinové obrovské síly, jejichž památku zachoval lid ve jménech Wali-góra, Wyrwi-dęb, v osobách zbojníka Madeje a čaroděje Twardowského; třetí skupinu — nejroz-sáhlejší — tvoří povídky o kouzlech a čarodějnicích, o zakletých krále-vicích, princeznách, o kouzelných zámcích atd. Kdežto tedy skupina druhá jest vlastně lidovou kronikou o činech pradávných bohatýrů, kdežto v první zachovaly se trosky pohanské mytologie, skupina třetí jest prosycena vlivy cizími, obsahuje látky stěhovavé, velmi podobné pohádkám asijským. Mnoho jich přinesli rytíři z výprav křížových, poutníci z Jerusalema, mnohým pak se naučili Poláci od poutníků vlašských, španělských a francouzských, s nimiž se seznamovali v Římě a j.

Roztřídění Wójcického, ohlas běžných názorů západoevropských, největší význam připisuje klechdám první a druhé skupiny, neboť v nich podle předpokladů autorových lze najiti důležité doplňky pro studium pohanského mytu a nejstaršich dějin — podrobnější rozbor ukazuje však nespolehlivost těchto pramenů. I když nehledíme к zásadní chybě systému, který Twardowského staví do jedné řady s typickými reky mezinárodních pohádek (Waligóra atd.), musíme přiznati, že v textech samých lidových prvků je málo. Sledujme na př., jak Wójcicki sestrojil povídku „Jonek" (skup. I. čís. 6). Vzal tři lidové pověry: 1) píšťalka z vrby, která neslyšela šumění vody ani kohoutího kokrhání, vyvolává mrtvé a nutí к tanci; 2) kůstky z netopýra hozeného do mraveniště přivolávají lásku; 3) kdo má květ kapradí, utržený v noci svatojanské, najde poklady — a na těchto úlomcích lidového podání založil svou povídku. Tajemný hlas sděluje trojí kouzelný prostředek hochovi v lese; poslechne a zbohatne, ale lásky nezíská, při dobývání pokladu je dopaden šlechticem, zabije ho a za to odpyká hrdlem. Zejména moralisující zakončení — hoch lásky nevynutí a hrabivost jej přivede na šibenici — svědčí tuším jasně, že Wójcicki celý děj povídkový, vymyslil si sám jako rámec pro zmíněné pověry. V jiných textech tradiční základ bývá sice bezpečnější, avšak do prosy vskutku lidové mají daleko: v nejlepším případě běží o libovolné, nezřídka umělkované parafrase lidového motivu. Zápisy Wójcického jsou tedy většinou skoro bezcenné, přes to však jeho sborník měl nemalý význam historický. Přišel jako na zavolanou v době, kdy stále přibývalo hlasů o důležitosti lidového podání a předvedl v četných —• byť i skreslených — ukázkách látkové bohatství polských i maloruských tradic vybízeje při tom к metodě srovnávací, aby se zjistily společné vlastnosti lidového podání všech národů slovanských.

Kritice neušel podstatný rozpor mezi teoretickými požadavky předmluvy a nedokonalým řešením, jež podávala sbírka. Kraszewski již r. 1839 referoval o klechdach (Tygodnik Petersburski 1839 čís. 44) a hlavní myšlenky svého posudku pojal do stati „Podania gminu" otištěné ve sbírce Studja literackie (Wilno 1842). Studie obsahuje mnohem více, než skromný titul napovídá. S bystrostí a odvahou, jež tolikrát osvědčil jako kritik, Kraszewski reviduje význam lidové poesie pro novou literaturu, hledá spolehlivé základy pro vědecké studium tradic a kritisuje výsledky,