kletích (Zar. dom. sv. I.), o příslovích, o ptactvu a rostlinstvu v lidovém podání (tamže sv. II.), úvahy z oboru demonologie na př. „O czarownicach", „Djabeł Polski" (tamže sv. III.), národopisné obrazy na př. „Kur-pie-gosie", „Ruś podlaska" (tamže sv. III.), „Hucuły" (Stare gawędy sv. II.) atd. úhrnem směs drobností čerpaných jednak z ústního podání, jednak ze zapadlých knih a rukopisů XVI.—XVIII. stol. Srovnány s poznámkami ke klechdám, pozdější stati svědčí o rozsáhlejší sčetlosti, jsou střízlivější, ale v podstatě názor Wójcického o lidovém podání zůstává nezměněn; případný doklad nalézám v pojednání „O czarownicach" (Zar. dom. sv. III. část VI.). Pověry o čarodějnicích jsou všem národům evropským společné, ale přes to čarodějnice polské i maloruské prý mají svůj osobitý ráz, jehož původ třeba hledati v dobách pohanských, neboť právě v tomto oboru pradávné představy pohanské držely se nejpevněji: „Rzecz godna uwagi, iž mimo różnych okoliczności, co silnie na zmianę poezyi ludu i zwyczajów nawet działały, mało zaszczerbiły wielki fantastyczny obraz czarów, który się na całej słowiańszczyźnie, w jednakowych niemal ramach, pełen tych samych osób i tegoż kolorytu odbija." Jak patrno, Wójcicki přijímá axióma soudobé vědy, které zavinilo tolik osudných omylů, že totiž trosky pohanské demonologie byly ušetřeny vlivu deseti století a zachovaly se beze změny až po naše dny; bylo by nesprávné vytýkati mu, že zůstal synem své doby, šlo mi jen o to, charakteriso-vati principielní stanovisko význačného představitele polského národopisu v čtyřicátých letech XIX. věku. Současně ze Zarysy Wójcicki vydal „Powieści ludu spisane z podań", sbírku básníka-emigranta К. Baliń-ského, jejíž tisk opatřil,4) předeslav úvodem několik slov, vlastně jen výňatek ze studie Kraszewského, „Podania gminu". Baliński ve vlastní předmluvě, roztřidújící lidové povídky podle Wójcického, nepovznesl se nad obvyklé frase o jejich ceně, ačkoliv podle úryvkovitých poznámek lze souditi, že si za své sběratelské praxe nastřádal zajímavé zkušenosti. Forma jeho zápisů jest ovšem také umělá: některé texty jsou psány veršem (na př. čís. III. a XIV.), jména osobní (Spitosław, Witomirz, Rusław, Tomiła a j.) prozrazují knižní původ, jinde zase postřehujeme snahu kombinovati motivy a vytvářeti látky dosti složité,5) přes to však „Powieści ludu" vynikají nad klechdy Wójcického, neboť zachovávají přece jen věrněji látkovou strukturu lidových povídek, mimo to pak registrují více látek vskutku pohádkových, kdežto u Wójcického skoro celá první skupina klechd obsahuje vlastně skladby autorovy. Sběratelská práce Wójcického a Balinského v oboru lidové prosy pozoruhodnějších výsledků nepřinesla, avšak ani vědecké zpracování nepokročilo patrněji, ačkoliv právě počátkem let čtyřicátých naukové literatuře polské přibyla dvě významná střediště: Athenaeum Kraszewského a Biblioteka Warszawska. V duchu svých názorů o potřebě soustavného studia lidového podání Kraszewski pokoušel se získali pro národopisný oddíl své revue kruh stálých spolupracovníků, žel se zdarem nevelikým. E. Izopolski otiskoval tam ukázky svých překladů a studií z lidových tradic malo-