ruských, Rom. Podbereski podával překlady velikoruských pohádek, čerpaných z pochybných přepracování, ve studii „O źródłach ruskich skazek" (Ath. 1843 n.) shrnul tresť vývodů I. P. Sacharova atd., ale všecky tyto práce mají ráz fragmentárni, jsou to příspěvky příležitostné, svědčící spíše o hojných osobních stycích redaktorových než o uceleném programu. Kraszewski jej nepochybně měl, ale nemohl jej provésti v době, kdy literatura v zemích polských, posílená skvělým příkladem emigrace zvolna se zotavovala z ran zasazených revolucí r. 1830. Vr Bibliotece Warszawské nebylo lépe: mimo stati Maciejowského, Tyszynského a pěknou studii K. Milewského „O czarownicach w Polsce" (1847 I.) otiskovala pohádky Balinského, ukázky ze sborníků Wójcického a j.

Nedostatek detailních prací časopiseckých nemohla nahraditi díla souborná, jež právě v letech čtyřicátých podstatně prohloubila vědomosti o dějinách literatury polské. Důkladná, široce založená Historya literatury polskiej Michała Wiszniewského, první významná práce toho druhu, také přihlíží к lidovým tradicím (srovn. sv. I. str. 239 п.), avšak Wiszniewski právě v tomto oboru nemohl se opírati o výsledky vlastního zkoumání a přejímá myšlenky Wójcického. Rozeznává dvojí druh tradic: „Powiastka czyli bajka tém się różni od podania, iź ostatnie udaje, chce być historyą, pierwsza zaraz się jako zmyślenie pokazuje i wierzyć sobie niekaźe." (Str. 239). Podle Wiszniewského — v souhlase s Wój-cickým — „bajki" vyrostly na domácí půdě a jsou zděděným majetkem národním; proto bytosti, které je oživují, obři, trpaslíci, duchové, upíři, ďáblové, vlkodlaci atd. jsou důležitým materiálem pro badatele, který chce poznati ráz obraznosti některého národa, často pak tají se v nich též jádro historické. Charakteristickým znakem této skupiny jest zakončení, vždy šťastné, se svatbou a hostinou, s typickým dodatkem vypravěčovým: „I ja tam byłem, jadłem, piłem; po brodzie kapało, ale w gębie nic niezostało." Vedle „pověstí polsko-slovanských" — zase podle Wójcického — rozeznává (str. 240) „powieści wędrowne, zarywające cokolwiek barwy azyatyckiéj", šířené poutníky, které uvedly zásobu pomyslů orientálních a rytířských i do pohádek domácích. Navrhuje pro ně název „gadki", aby je odlišil od povídek pevně zakotvených na rodné půdě. Wiszniewski lituje, že na sbírání pověstí národních došlo poměrně pozdě; krouží prý jich sice dosti v lidu, ale přece méně než písní a v některých krajinách, jako na př. na území veíkopolském a v části Mazovska se již nevypravují (!). Za to nad Bugem, Wieprzem a Sanem drží se pevně a v jeseni sedláci i čeleď v šlechtických dvorcích vypravují pohádky o Berezowském, o zlaté Halině, i rozmanité „bajki" o třech bratřích, z nichž dva moudří s třetím bratrem, hlupákem, dělí se o dědictví. O stáří klechd Wójcického soudí střízlivěji než sběratel, vyslovuje pochybnosti, lze-li kterou z nich bezpečně klásti do časů piastovských, zato však pověsti historické, čerpané ze starých kronik i z ústní tradice, pokládá za předůležitý pramen historický, osvětlující často období, o nichž nemáme jiných zpráv.

Také K. W. Wójcicki v prvním svazku své Historie literatury polské (4 sv. 1845-6) znovu se vrátil к úvahám o klechdach, zůstávaje celkem při 'svých názorech z let třicátých, avšak nejvíce úsilí těmto zavilým otázkám věnoval historik a archeolog W. A. Maciejowski.