V několika dílech z let třicátých a čtyřicátých zabýval se lidovými písněmi a tradicemi, tak např. v bohaté sbírce kulturněhistorických materialií „Polska aż do pierwszej połowy XVII. wieku pod względem obyczajów i zwyczajów" (4 svazky 1842), v kapitolce „Gadki przy kądzieli, klechdy zagraniczne i krajowe" (sv. III. 189 n.) sestavil některé zmínky spisovatelů XVI.—-XVII. věku o lidových vypravováních i legendách a v exkurse „Wzgląd na historyczną klechdę polską najdawniejszą" (IV. 245 n.) zašel do fantastických kombinací, spojuje pozdní podání iihoslovanské z XVIII. stol. o rozchodu tří bratří Cecha, Lecha a Mecha s teoriemi o rozchodu národů slovanských. Výsledky dlouholetých studií shrnul v několika statích svého díla Piśmiennictwo polskie, od czasów najdawniejszych aż do r. 1830 (3 sv. 1851—3)6). Dělí prosaické tradice na „podania", legendy a klechdy. Každý příběh světského rázu, skutečný nebo domnělý, připiatý к nějaké osobě, věci nebo místu a lokalisovaný v jisté —třeba blíže neurčené— době, žil v paměti lidu jako „podání"; legendou slul tehdy, byl-li obsahu náboženského. „Klechda przeciwnie poezyą bywała zawsze i właśnie dla swojej treści nie mogła się nigdy wznieść do godności dziejów, nawet historyczna klechda" (I. str. 131).

Hranice mezi těmito typy ústních tradic jsou ovšem splývavé, neboť lid spojuje klechdy s podáními, vkládá rysy legendární, slučuje domácí prvky s cizími a vytváří takto pestré, složité povídky. Avšak pod cizokrajným rouchem skrývá se často postava domácí; klechdy přes cizí přílepky mají svou vnitřní hodnotu, svou filosofii i své zákony umělecké a kritický rozbor odstraňuje cizí náplav, pokouší se proniknouti к ideovým základům, v nichž povaha národní zračí se nejlépe. Tak na př. nejvýznačnějšími rysy polských klechd jsou pobožnost a duch šlechtický, v ruských převládá „przemysł, wydatny w kupieckim rozumie handlarzy ruskich", v maloruských a českých živly náboženské (I. str. 190)'). V tom směru bylo pracováno velmi málo a proto pomíjeje podání, jejichž objasnění nepřísluší dějinám literárním, nýbrž historii, Maciejowski sleduje toliko, jak podání splývalo s klechdami, jak cizí látky mísily se s domácími a pokud klechdy jsou výrazem mravní povahy polského lidu. Chtěje pak zdůvodniti své teorie konkrétními příklady, v obšírných exkursech rozebral klechdy o Madejovi, Twardowském i Sowizrzalovi a dospěl závěru, že tyto tři rázovité postavy jsou ryze polské. Látka o Madejovi s typickým motivem o pokání velikého hříšníka, vznikla prý kdesi pod Tatrami, v oblasti zbojnické, v pověstech o Twardowském projevují se charakteristické znaky polské klechdy vůbec a Sowizrzał není synem německého Eulenspiegela, naopak, typ šprýmovného chytráka, toto ztělesnění drsného selského vtipu proniklo к Němcům od germanisovaných Slovanů polabských. Historik Maciejowski je si vědom vratkosti půdy, na níž staví8), ale podlehl romantikovi a nedovedl podříditi svou bohatou,