žel neukázněnou fantasii střízlivé úvaze. Načrtl chvatně, jen v hlavních obrysech jakousi soustavu polských pohádek podle doby vzniku, klada některé do stol. 8., jiné do stol. XIII.—XIV. atd., vesměs jen podle nahodilých shod s podáním nebo fakty historickými a bez ohledu na zřejmou násilnost těchto interpretačních pokusů. Jeho sloh přetížený a příliš květnatý nevnáší jasnosti do chaotické změti mlhavých, zmatených výkladů a nedoložených tvrzení se spoustou citátů i poznámek polemických, v níž někdy zasvítí duchaplný nápad nebo případná analogie. Lítost nad marným snažením, nad značným nadáním kombinačním, rozsáhlou sčetlostí a neúmorným studiem odlehlých pramenů, vyplýtvanými na posici předem ztracenou — takový je výsledný dojem z četby pracného díla, v němž romantická epocha polského národopisu vrcholí9).

Stručný přehled, který jsem předeslal, nechce vyčerpati látku a kritické poznámky omezuje na míru nejnutnější; šlo mi totiž jen o to, ukázati metodu i cíle vůdčích pracovníků a zjistiti, kam dospěli. Vedle Kraszewského na vrstevníky i generaci mladší nejpronikavěji působili Wójcicki a oba historikové Wiszniewski a Maciejowski, osobnosti, jejichž autorita byla podepřena závažnými díly vědeckými: určivše tedy osnovné myšlenky jejich prací, poznali jsme zároveň stav badání v letech 1830 až 1850. Nebyl příliš utěšený, třebaže zdánlivě opravřjoval к nadějím velmi smělým; chyběly totiž hojné, spolehlivé sbírky a proto všecky důvtipné teorie visí ve vzduchu. Tři badatelé, po jejichž stopách šli ostatní méně významní, pohybují se v bludném kruhu: postihli sice souvislost četných látek s pohádkovými koncepcemi orientu i západní Evropy, avšak odlišovali je od skupiny látek domácích, v nichž spatřovali ryzí projev národního ducha a proto jest přirozeno, že hledali jejich prameny doma, v dějinách nebo v mytologii. Viděli jsme, že Wójcicki, Wiszniewski i Maciejowski lidové podání rozdělili celkem souhlasně a že i metody jimi doporučované v podstatě se shodují. Jako I. P. Sacharov označil některé skupiny pohádek za ryze ruské, tak sestavili i jeho polští vrstevníci řadu postav, v něž prý polský lid vtělil své ideály mravní a politické; byli přesvědčeni, že mají správný klíč к tajemné svatyni, kde šťastného objevitele očekávaly převzácné dokumenty pro studium duše rodného plemene.10) Na jejich díle leží stín mohutné budovy J. Grimma. Studovali plán, přejímali jednotlivosti, ale chybělo jim mistrovo hluboké vědění, vzácná uměřenost v otázkách mytologických, pronikavá intuice a především široký rozhled po evropských literaturách. Jen o krok dále a byli by poznali, že zdroj považovaný za emanaci tvůrčí síly polského lidu vyvěrá s části na cizí půdě, že nevhodný materiál, z něhož stavěli, nesnese smělé klenby dalekosáhlých teorií, že nikoli kroniky a mytologické soustavy, nýbrž kře-