sťanská demonologie a literatura středověká i renaissanční podávají předpoklady к správnému řešení — nedospěli tak daleko a významné dědictví z jejich umdlévajících rukou přejal mladý poznaňský básník a politik Ryszard W. Berwiński.

Mrak neporozumění dlouho halil toto jméno obtížené jakousi národní klatbou, avšak byl-li po letech rehabilitován Berwiński básník, etnograf pozornosti nedošel. A přece měl odvahu říci nové slovo, odmítl celý soudobý systém tradicionistického badání polského a v díle, byť i nesamostatném a jednostranném, naznačil již r. 1854 směr, jímž badatelé chodí dnes — zaslouží tedy aspoň vděčné vzpomínky. Obšírný životopis Berwinského doplněný důkladnou studií kritickou napsal prof. A. Bądzkiewicz (Ateneum 1887), ale jeho zajímá toliko básnické dílo autorovo, kdežto práce v oboru národopisném odbyl několika všeobecnými poznámkami. Přes to monografie Badzkiewiczova zůstává prací základní, z níž čerpali všichni, kdož o Berwinském psali, neboť Bądzkiewicz použil básníkovy korespondence a zachoval cenné detaily z ústních sdělení známých a příbuzných. Odkazuji tam a ze životních osudů Berwinského vytknu jen události nejvýznamnější.

Vyrůstal ve skromném, ale útulném prostředí statkářského dvorce pln ctižádostivých plánů a smělých nadějí živených vědomím duševní převahy ,a nevšedního, záhy rozvitého nadání; prošel několika třídami lešenského gymnasia, okusil trpkého chleba vychovatelství, byl hospodářským úředníkem, vrátil se do gymnasia a ukončiv studia ve Vratislavi studoval filosofii na berlínské universitě. Vše se mu dařilo, získával lehce, čeho jiní pracně dobývali. Elegantní dandy, jemuž byronovská pósa dodávala jímavého kouzla, byl též básníkem, upoutal pozornost rozhodujících kruhů literárních a záhy zaujal přední místo v salonech poznaňské aristokracie. Přátelé obdivovali se jeho mnohoslibnému talentu a básník sám, těkavý a neklidný, čekal, zdálo se, na rozhodnou chvíli, která jej vynese v čelo velikého hnutí. V Poznaňsku tehdy kypěl rušný život literární i politický, nastaly ostré srážky mezi demokraty a stranou konservativní, v nichž Berwiński zaujal místo na krajní demokratické levici. Stal se publicistou, r. 1848 zúčastnil se pražského sjezdu rakouských Slovanů, seznámil se s К. Libeltem a pracoval s ním ve znamenitém časopise Dziennik polski, pro nějž napsal řadu vynikajících statí. Skvělý žurnalista, obklopený družinou oddaných ctitelů, stanul na vrcholu slávy r. 1852, kdy byl povolán do pruského sněmu. Do té chvíle improvisoval život i umění, tehdy nastala doba tuhé soustředěné práce, ale s ní přišlo též první veliké zklamání. Berwiński neměl úspěchu, vzdal se mandátu, odjel přes Paříž do Carihradu a vstoupil do tureckého vojska jako důstojník jízdního pluku Sadyka paši — Czajkowského . . .

Vojenská dráha jej krutě zklamala, básník v něm dohasl dávno a zlomený člověk, neschopný biti se s osudem čekal jen na smrt. Konečně přišla — r. 1879 zemřel v Carihrade ve francouzské nemocnici. To byl život, jak si ho mohl přáti žák Byronův, nikoli obvyklá, všední dráha úřední nebo učitelská, nýbrž život bouřlivý, plný změn a příběhů,