i zbieranie tych osiwiałych wiekiem a zielonych poezyą powieści, które już tyle siostrzyc swoich straciły, i tracą jeszcze z każdym gasnącym głosem gasnącego starca w Wielko-Polsce". Třetí list (ibid. str. 148) velebí klechdy Wójcického a obšírně parafrasuje povídku „Oczy urocze" (Klechdy sv. I. č. 2.), kterou pokládá za znamenitou ukázku vypravo-vatelského umění, za skvostnou „skizzu velikého obrazu". Wójcicki byl jeho mistrem a jda po jeho stopách Berwiński otiskl několik pohádek v časopisech Przyjaciel ludu a Tygodnik literacki, aby doplnil nedostatečné sbírky. Jsou to: „Mądry Macioś" (Przyj, ludu 1837 sv. I. str. 12), „Kojata" (tamže 1838 sv. I. str. 167 п.), „Chłop i dyabeł" (tamže 1839 sv. II. str. 260 n.) a „O dwonastu rozbójnikach" (Tygodnik literacki 1838 čís. 8). R. 1840 vydal „Powieści wielkopolskie",13) jeden svazeček obsahující klechdu „Bogunka na Gople" a zmíněnou povídku z Tygodn. liter. Jeho zápisy vynikají nad imitace Wójcického. Pohádka „Kojata" vypravuje látku o králi, který slíbí čaroději „o čem doma neví" t. j. svého syna. Princ vypraví se do podzemní říše, vykoná zkoušky uložené čarodějem a prchaje s dcerou čarodějovou zadrží stihatele kouzelnými překážkami. Jména Velena (dcera kouzelníkova), Milan (králevic), Czer-nuch (čaroděj), jsou ovšem umělá, ale formace známé látky je zachována a vypravování plyne prostě. V povídce „Chłop i dyabeł" zpracoval známý motiv o sedlákovi, který ošidil ďábla slíbiv vrátiti peníze, až listí opadá, ale na podzim netrpělivého věřitele zavedl do sosnového lesa. Berwiński rozvedl látku tím, že obšírně vypravuje o pokání sedlákově. Stará anekdota nabyla takto trochu sentimentálního zabarvení, ale i tu vypravování blíží se lidovému tonu a zejména rozmluvy sedláků (srovn. např. hovor v krčmě po pokání hříšníkově) mají kolorit lidový. Látku o dvanácti loupežnících zpracoval též Baliński, („Tomiła"), ale přenesl ji do ovzduší rytířské povídky, kdežto Berwiński zachoval lidové rysy; příběh se odehrává v osamělém mlýně uprostřed neschůdných blat v době, kdy mlynář se ženou jsou na trhu. Celá scenerie, detaily rozmluv atd. svědčí o snaze přiblížiti se lidovému vypravování. —

Dosáhnuv značného úspěchu Berwiński nepokračoval směrem, jejž tak úspěšně zahájil. Učeň Chodakowského zdomácněl v šlechtické společnosti, stal se duchaplným mužem velkého světa a hledal pro svou poesii nové látky i nové výrazové prostředky. Současně změnil se též jeho vztah к lidu. Jeho láska neochladla, avšak práce publicistická a styky s poznaňskými demokraty ukázaly mu nové pole činnosti, na něž se vrhl s celou prudkostí své vznětlivé povahy: básníka, který miluje lid, není důstojno toliko naslouchati vypravování starců a nestarati se o sociální a politické poměry, v nichž žije polský sedlák, naopak, je-li vskutku hoden slouti básníkem, dovede-li býti mužem činu, má povinnost hledati prostředky, jak zmírniti bídu, jak povznésti lid na výši, která přísluší jeho významu národnímu. V boji za tyto zásady dozrával Berwiński žurnalista. Byla to doba před osudným rokem 1846, kdy mysli emigrace i mládeže v kraji ztravovalo horečné očekávání čehosi nebývalého, kdy demokratická propaganda z Krakovská šířila se po Haliči a kraj byl v napětí jako před těžkou bouří. Zaslepeni skvělými vidinami procitli teprve, když kosy a sekery haličských sedláků zasvištěly