loru od počátku století do konce let čtyřicátých bedlivě přihlížející i к statím časopiseckým a drobným sbírkám lidového podání, svod materiálu zapadlého, těžce přístupného a proto cenný i dnes. Zásadní stanovisko Berwinského proniká již v tomto přehledu; připojil к němu — pokud rámec práce dovoloval — též zmínky o literatuře předešlých věků, zejména o pololidových tiscích XVI.—XVII. stol., kterým přikládá nemalý význam. Z této literatury badatel pozná ony postranní stezky, jimiž cizí látky a pomysly pronikaly do lidu a přesvědčí se, jak opatrně třeba těžiti z lidových písní, podání a pověstí prosycených cizími prvky již v dobách poměrně dávných. Avšak i před rozšířením knihtisku, v literatuře rukopisné, najdeme cenné prameny ke studiu lidových pověr a obyčejů, zejména v usneseních synodálních, v bullách a pastýřských listech papežských, hlavně z raného středověku, kdy pohanské rysy nebyly ještě setřeny civilisací křesťanskou.

Dokud nebudeme míti kritická vydání těchto dokumentů, dokládá Berwiński, nenabudeme správné představy ani o postupu západní civi-lisace na polské půdě, ani o lidových tradicích, neboť v oněch sbírkách najdou se bezpečně zprávy objasňující nejednu pověru i nejedno podání. Reviduje práci svých předchůdců z první polovice XIX. věku, Berwiński ve shodě s Kraszewským (srovn. zde str. 317.) znovu opakuje přání, aby sběratelé zapisovali vše věrně neměníce znění (str. 19), při vědeckém zpracování žádá pak obzíravé kritiky. Aby dokázal, že dosavadní badání polské zašlo na zcestí, podrobně oceňuje práce Wójcického, Wiszniew-ského a j., zejména pak studie Maciejowského o lidovém podání v díle Piśmiennictwo polskie. (Srovn. zde str. 320.). Již Kraszewski ukázal na metodické nesprávnosti v dějepisných pracích Maciejowského,111) v letech čtyřicátých A. Tyszyński v Bibl. Warszawské polemisoval s některými názory, avšak teprve Berwiński se vzácnou akribií vytkl rozpory v definicích, ukvapenost v závěrech, pronikl ke kořenům jeho teorií a ukázal jejich slabou průkaznost s odbornou znalostí předmětu i v podrobnostech zdánlivě nepatrných. Vysvětloval-li Maciejowski shodný ráz některých podání slovanských a severských živým obchodním stykem mezi Vinetou a městy švédskými a j., Berwiński správněji ukazuje na vliv církevní a dodává: „Nader więc ostrożnie brać dzisiaj trzeba takie przesądy i zabobony; i nie wiem, czy z ich wspólności między różnemi szczepami, wyprowadzić będzie można inny jeszcze wniosek, jak wspólność jednejże religii i jednego kościoła, który jedną i tę samą naukę dodatnią, i jedne i tę samą ujemną, wyznawcom swoim na całym świecie podawał". (Str. 56.) Jinde zase (str. 63) proti Wiszniewskému, který ze jména řeky Dunaje, velmi častého v polských písních, dovozoval správnost Nestorova podání o podunajské pravlasti slovanské, Berwiński pochybuje, jsme-li oprávněni připisovati písním tak rozhodující význam pro spornou otázku.17) Svůj