názor o písních jako materiálu historickém vyslovil (str. 67) lapidárními větami, které překládám, poněvadž objasňují jeho stanovisko a nezastaraly podnes: . . . „dodám ještě, že podle mého mínění, žádná lidová píseň, posuzujeme-li ji s té stránky, nepodává větší jistoty historické; neboť písně obsahují faktů historických i jazykových ještě méně než pověsti a podání, nevedou tedy к závěrům spolehlivějším; to proto, že jako pohyblivé vlny jezerní přizpůsobují se zavanutí nahodilého větru, že jako děti chvilkového nadšení jsou příliš smrtelné; polovina z nich dozní, sotva byla zazpívána; druhá přecházejíc po věky z úst do úst podléhá tu vlivu poměrů časových, tu měnivé, náladové inspiraci pěvcově, který je reprodukuje. Na starosvetske látce přibývá stále čerstvějších barev, které prvotní ráz obrazu měnívají к nepoznání. Tu zase přeletujíce s místa na místo jako hejno stěhovavých jeřábů ztrácejí se po cestě; odervaná částka zapadne někam, jiné letí dále a usazují se jinde, tak že chtějíce někdy složití celou píseň, musili bychom projiti nejen celé Polsko, nýbrž snad i celé Slovanstvo a poznati všechny písně všech plemen slovanských; a potom ještě by bylo třeba, abychom dovedli skládati, třeba věděti, co s čím spojit, co rozdělit; nikdo se nepodejme úkolu vykonati to svědomitě, ani by toho nedovedl." —

Takové jest resumé první části. Vědecké badání nenalézá spolehlivých opěrných bodů ani v písních, ani v tradicích prosaických. Vymyká se tedy lidová literatura jakémukoliv kritickému rozboru ? Jsme nuceni sdíleti romantickou skepsi Siemieňského?18) Nikoli, chyba vězí v metodě polských etnografů: pomíjeli jediný pevný element pohyblivé tradice lidové, který nutno vzíti za základ, nechceme-li stavěti od střechy. Jsou to pověry, lidová demonologie a spojená s ní víra v čáry.

Odtud nutno vyjiti, chceme-li pochopiti vnitřní hodnotu lidové literatury, vztah mezi samostatnou silou tvůrčí a schopností asimilovati cizí prvky, neboť představy demonologické a víra v čáry jsou pro lid tím, čím před věky byla mytologie. Proto druhou část vyplňují všeobecné úvahy o víře v čáry a čarodějnice. Berwiński zaujal tu správné stanovisko srovnávací, podává výčet některých knížek polských XVI. —XVII. stol., kronik, starých herbářů atd., v nichž nalezl cenné doklady, zejména pak prodlévá při díle „Młot na czarownice" (polském překlade pověstného „Malleus maleficarum") a zajímavé knize polské „Czarownica powołana" z r. 1639. S těmito doklady v ruce kritisuje teorii Wójcického10), který v pověrách o čarodějnicích spatřoval rysy pohanské, výklady Maciejow-ského, Borkowského, který původ slovanských pověr o čarodějnicích hledal v Indii atd. a obhajuje proti nim svou metodu historickou, která vyšetřuje, jak pověry přecházely od národa к národu, hlavní zřetel obracejíc к tradicím západoevropským.

Co ve druhé části všeobecně naznačil, podrobněji rozvádí v části III. A. Maciejowski tvrdil, že počátek víry v čáry a čarodějnice nutno hledati u Slovanů, kteří к ní dali nepřímý podnět. V dobách předhisto-rických Slované žili v míru s kmeny německými v Zálabí a Němci ženili se s dívkami slovanskými. Když však nastalo nepřátelství, počaly