se šířiti pověsti, že sňatky tyto uzavírají se pomocí kouzelných praktik slovanských žen a ze slovanské bohyně Lado stala se německá Holda, bytost ďábelská, temná atd. atd. Berwiński tu mimochodem usvědčuje Maciejowského z plagiátu, neboť podobné myšlenky vyslovil archivář L. W. Schräder v knížce „Die Sage von den Hexen des Brockens" atd. (1839), a hledá výklad jiný. Podle něho prvotní zřídlo pozdějších pověr

0 čarách atd. „třeba hledati nikoli v politických vztazích Němců к Slovanům a naopak, nýbrž v náboženském vztahu Kristovy církve bojující к starému světu pohanskému a ku pozdějším sektám, které v lůně této církve povstávaly." (Str. 163.) Haerese těchto sekt, na př. Euchetů, Gnostiků, Bogomilů a j., jejichž nauky Berwiński stručně naznačuje, měly veliký vliv na rozvoj lidové demonologie.

Zdálo by se, že změna náboženství, převrat zasahující tak hluboko, nemůže rázem odstraniti pomysly staré nauky pohanské, zejména když nové náboženství nepopíralo existence starých božstev, nýbrž spatřovalo v nich nečisté síly démonické. Snad tedy v postavách démonů skrývají se staří bozi? Známo, že tato these jest jedním z principů, na nichž Grimm založil svou mytologii a proto jest zajímavo, jak polský autor se vyslovuje o pokusech aplikovati tuto teorii na tradice slovanské. Soudí, že bychom marně hledali trosky starých mytů v dnešních lidových tradicích, nikoli snad proto, že plemena slovanská méně si vážila svých starých bohů a rychleji na ně zapomínala, nýbrž že Slované vešli ve styk s Římem velmi pozdě, v době, kdy křesťanství mělo již hotovou a úplně vypracovanou demonologii z prvků řecko-římských, které si přizpůsobilo a zpracovalo. K tomu družily se myty barbarských národů, s nimiž křesťanství setkalo se dříve než se Slovany. Kladu sem vlastní významná slova autorova: „O Mycie więc staro-słowiańskim prawie bez ogródki twierdzić będzie można, że gdy się późno dopiero zetknął nietyłko z prawdą nauki kościoła, już w twarde formuły skryztalizowaną i już wybiegła poza peryod rozwoju i wzrostu, ale z wyrobioną już, z wyrezonowaną najzupełniej demonologią chrześciańską; nie mogąc doznać żadnych koncessyi, których też

1 inne względy żadne nigdzie nie nakazywały, musiał się sam naginać do danego wzoru dopóty, aż się w nim pierwotna fizyonomia zupełnie zatarła i aż do niego prawie najszczelniéj przystał; przez co się stało, że w dzisiejszej demonologii ludu naszego i w jego zabobonach więcej jest niewątpliwie pierwiastku rzymsko-greckiego, niż słowiańsko-polskiego." (Str. 170—1.)

Určiv takto svůj zorný úhel na demonologii polského lidu přistupuje к rozboru jednotlivostí. Analysuje víru v sílu slova (zaříkací a zaklínací formule), představy o hadech, o bytostech báječných jako na př. latawiec čili przyłożnik, v němž spatřuje ohlas západních pověr o inkubech, kdežto pověry o sukkubech ozývají se v tradicích o bytostech ženských zvaných wiedma, nocnica, mora, zmora, kikimora (u Rusů) atd. Klasické a středověké nauky o inkubech a sukkubech mohly pronikati do lidu, poněvadž je nalézáme i v polských knížkách hojně rozšířených, jako na př. v díle Poklateckého „Pogrom czarnoksięzkich błędów" aj.

Pokračování těchto detailních rozborů přináší ve druhém svazku část III. B. Především analysuje podání o strzygach. V lidové tradici polské strzyga jeví se jako smutně houkající sova (Wójcicki), jako žena