vysokého vzrůstu, bledá a ošklivá, která krade matkám zdravé, silné děti a nechává jim hubené podhozence (Gołębiowski), (v jiných krajích šlovou tyto ženy Boginki); podle vlastních zápisů Berwinského strzyga jest „jędza, która dzieci wykradzione wykarmia i pożera". Srovnává tyto rysy s tradicí antickou, shledává, že jsou velmi podobné a proto tvrdí, „že Strigi, Lamie, Strzygi, Boginki, Jędze, jsou rodné sestry, jimž při křtu dostalo se různých jmen"; z toho plyne, že podání o strzygach nelze považovati za výlučně slovanský majetek. S tradicemi o strzygach úzce souvisí pověry o upírech. I tu sestavuje zmínky starých spisovatelů polských (na př. B. Chmielowského, autora knihy Nowe Ateny z polov. XVIII, stol.) a zejména hojnou literaturu německou, která se vyrojila roku 1732, kdy se po západní Evropě roznesla zpráva, že v několika srbských vesnicích upíři hubí obyvatelstvo. Berwiński na základě německých prací soudí, že „kolébkou této pověry jest patrně Recko nebo jihoslovanské krajiny pod panstvím tureckým, matkou její církev řecká a otcem nábožensko-politický vztah křesťanů к vládě mohamedánske". Křesťanům, žijícím pod panováním tureckým chybělo soudní forum, musili tedy spory civilní i trestní rozhodovati sami a nadto ještě neměli výkonné moci. I byli nuceni hledati náhrady a poněvadž soudci bývali obyčejně popové, nalezli ji v církevní klatbě. Bylo nutno udržovati v lidu víru ve strašné následky klatby a proto veřejný zájem kázal šířiti víru, že tělo člověka zemřelého v klatbě nehnije, nýbrž zůstává z moci ďáblovy svěží a pyká za hřích tím, že musí trápiti své příbuzné i přátele. Z těchto důvodů na území novořeckém a jihoslovanském vyvinula se hrozná pověra, proti níž církev řecká nevystupovala a odtud šířila se do sousedních oblastí pravoslavných, zejména též po Ukrajině a Bukovině, kdež pověsti o upírech vždy byly hojnější než v katolické Polsce. Běží tedy o pověru slovanského původu, vzniklou v pozdějších dobách. Do dob pohanských prý rozhodně nesahá, ačkoliv v ní splynuly staré představy pohanské s pozdějšími křesťanskými. Slila se tu v různorodou směsici stará podání o strzygach, latawcích, morách atd. Poněvadž v Polsku vampyrismus byl spojen s pověrou o čarodějnicích, lze se domnívati, že víra v upíry pronikla do širších vrstev polských mocněji teprve ve stol. XVII. a XVIII., v oněch mračných dobách, kdy procesy proti čarodějnicím byly na denním pořádku. Co se týče pověr o vlkodlacích nechce rozhodovati, kde vznikly a jak se dostaly do Polska. Rozhodně však vlkodlakům nepřísluší „indigenát slovanský" a bylo by mylné hledati původ jejich v mytologii slovanské. Zase snesl mnoho dokladů od Homéra až к autorům středověkým (Otia Imperialia a j.) ukazuje na středověké zprávy o Bulharech, svědčící, že tam dávno byla známa pověra o vlkodlacích atd. a kloní se posléze k názoru, že i tato pověra к Polákům pronikla ze západu, odkudž pronikaly nejen celé doktriny čarodejnícke, nýbrž i jednotlivé pověry drobnější. Některé z nich vypočítává, na př. pověru o čarách pomocí voskových nebo olověných figurek (str. 68), tak řeč. sticho-mantii (71), víru v uřknutí (72) a prostředky proti němu, víru v magickou moc některých bylin, jichž jména (celkem přes 50) sestavil atd. A na západ vedou badatele též polská podání a pověry o čarodějích, černé magii, čarodějnicích a jejich praktikách, jichž obšírný rozbor vyplňuje část IV. Vysvítá z něho, že jako na západě dominikánská inquisitio