haereticae pravitatis mimoděk přispěla к rozšíření víry v čáry a černou magii, tak v Polsku hlavně výchova a inkvisice jesuitská v XVII. stol. neobyčejně rozhojnila počet procesů s čarodějnicemi. Proto čarodějnice polské nejsou samostatným výtvorem obraznosti polského lidu, nýbrž jsou to postavy kosmopolitické a nenajdeme na nich zvláštních čistě polských nebo slovanských rysů. Tomu neodporují ani zprávy Nesto-rova letopisu o „běsovských hrách" a schůzkách Sěverjanů a jiných kmenů ruských; Berwiński v nich právem vidí fragmentárni vylíčení her a obřadů pohanských Slovanů, jež s pozdějšími schůzkami čarodějnic na Lysé hoře a jinde nemají nic společného. —

Vědecké závěry práce shrnuje Zakończenie. Pověry, víra v čarodějnice a četné bytosti báječné, známé z folkloristických sbírek polských shodují se v podstatných rysech s tradicemi západoevropskými a celkový postup civilisace ukazuje, že nemohly proniknouti z Polska na západ, nýbrž naopak. Platí-li to o tradicích, které tvoří základ lidového podání, nezbývá než vzdáti se dosavadního názoru o svéráznosti oné vrstvy národa, kterou nazýváme lidem: „Lud nie ma nawet samodzielnej twórczości ducha, a jeźli ją ma, to w takiej tylko mierze, mutatis mutandis, jak dziecko. Siła jego ducha a raczej wyobraźni, jest raczej tylko reproduktywną. Co w nią wniosą lub wrzucą zewnętrzne stosunki miejsca i czasu, v których żyje, to wedle rozwinięcia władz swoich umysłowych przetwarza czasami, ale i to nie zawsze. Najczęściej i zwykle powtarza tylko to, czego się nauczył od swoich nauczycieli, któremi dla niego są najprzód: księża jako reprezentanci kościoła, potém: szlachta-panowie i wszyscy surdutowce, jako reprezentanci czasowej po za kościołem oświaty, i nareszcie: każdorazowy rząd, jako wyraz politycznych kraju stosunków." (II. 216.)

Skeptický úsudek o originalitě lidového podání vrcholící v citovaných větách byl v příkrém rozporu s padesátiletou vědeckou tradicí polské etnografie, již usvědčoval ze zásadního omylu; tím zajímavější jest ohlédnouti se po pramenech Studií a hledati cesty, jimiž autor došel к názorům tak odchylným.

Z obsahu je patrno, že lidovou literaturou v užším slova smyslu t. j. písněmi, pohádkami atd. zabývá se pouze kritická část první, kdežto jádro knihy (кар II., III. A-B, IV.) věnováno jest otázkám spadajícím spíše v oblast mytologie. Avšak právě v tomto oboru bylo pracováno tehdy poměrně málo: Wiszniewski20) stěžuje si„ na nedostatek prací uváděje mimo Chodakowského jen rozpravy Šafaříkovy, Maciejowski pak ještě práce Kollárovy na př. Sláva Bohyně a j. Ovšem rok 1842 přinesl významné dílo Hanušovo, jehož důležitost uznala též kritika polská,-1) ale badatel rázu Berwinského nezískal mnoho ze složitého spekulativního systemu slovanské mytologie, jak jej podávala „Die Wissenschaft des slavischen Mythus". Podle Hanuše totiž slovanské bájesloví obsahujíc dílem prvky indické, dílem perské, které se spojily s myty čistě slovanskými není směsicí mytů cizích ani jich na-