podobením, nýbrž tvoří svérázný celek. Ve východoslovanském mytu převládá živel indický, v západním elementy perské a v jižním oba prvky splývající s cizími. —

Nemohl-li Berwiński čerpati od svých slovanských předchůdců poučení v otázkách teoretických, tím vydatněji zužitkoval jejich práci sběratelskou. Odkazy к staré literatuře polské, které ve Studiích nalézáme, převzal valnou většinou z Wójcického, Wiszniewského, Maciejow-ského a j.,22) jejichž hojné poznámky a přípisy shrnul v celek. Studie nepřinášejí tedy nové, neznámé látky polské, jejich význam spočívá v zásadním stanovisku autorově, podie něhož v lidové demonologii polské daleko silněji se uplatňuje křesťanský středověk než pohanská mytologie. Odkud přejal toto plodné apercu, které jeho dílo sbližuje s badáním naší doby? Z J. Grimma nikoli, neboť v tom směru jejich názory byly přímo protichůdné. Deutsche Mythologie r. 1844 vyšla ve druhém vydání. Je jisto, že Berwiński pilně studoval kapitolu 33. (Teufel) a 34. (Zauber), zejména oddíly „Hexe", „Hexenfart", „Wachsbilder", „Werwolf" atd., ale Grimm všude hledá prvky pohanské a tvrdí (str. 997), že v celém souboru pověr o čarodějnicích až do poslední doby lze znamenati souvislost s obětními obřady pohanských Němců a s jejich světem duchů. Přímé polemiky s Grimmovýrn, dílem ve Studiích nenalézám, neboť Berwiński patrně pochopil, že předpoklady německého badatele opíraly se o materiál bezpečnější, než měli po ruce jeho slovanští žáci a napodobitelé. Hojné prameny severské, jakož i podrobné, spolehlivě ověřené zprávy kronikářů odhalily Grimmovi složitost a bohatství germánské mytologie, i není divu, hledal-li pod křesťanským rouchem démonů, čarodějnic atd. osoby starého bájesloví. Soudím, že Berwiński si uvědomil tyto okolnosti, ale poznal též, jak nebezpečno bylo přenášeti onu svůdnou teorii v oblast slovanskou, kde materiálu pro srovnávání bylo tak málo — proto odmítl na př. domněnku Hanušovu, který v postavě Baby-Jagy spatřoval manželku Perkunovu atd. (Studia I. 149 n. а II. 11.)

Nechci zabíhati do podrobností a zjišťovati, pokud Studie přejímají látkové detaily23) z Grimmovy Mytologie, našel jsem totiž jiný pramen, z něhož Berwiński převzal nejen spoustu faktů, nýbrž i ono zásadní pojetí, kterým se tak ostře odlišuje jak od Grimma tak od svých předchůdců polských: jest to dílo W. G. Soldana „Geschichte der Hexenprocesse" z r. 1843, jemuž Grimm v předmluvě к druhému vydání (str. XXIV. n.) věnoval pochvalnou zmínku, vytýkaje však, že Soldan popírá souvislost víry v čarodějnice s mytologií a že příliš zdůrazňuje vliv názorů řecko-římských asimilovaných křesťanstvím, jakož i působení häeresí prvních století Je jistě velmi povážlivé, že Berwiński vůbec neuvádí24) díla, jemuž děkuje za dobré dvě třetiny své knihy,