Berwinským. Srovnání s prameny ukázalo však, že pojetí Berwinského nebylo nové: polský autor byl pouze učelivým žákem německého mistra, z jehož díla nejeden passus přeložil doslova, žel, bez udání pramene; nelze tedy říci, že předstihl Grimma, poněvadž pouze přejal názory Sol-danovy, které Grimm odmítal. Vztah к německému prameni dokazuje tuším, že dílu Berwinskému v dějinách etnografie evropské přísluší místo mnohem skromnější, než by se podle slov Brucknerových zdálo, avšak jeho význam pro polský a slovanský národopis zůstává nedotčen. Již to, že si prisvojil výsledky zkoumání Soldanova, jichž správnost popíral sám J. Grimm, svědčí o nevšední kritické bystrosti a odvaze, tím spíše, poněvadž tehdy v kruzích slovanských víra v teorii Grimmovu byla skalopevná. Ostatně i zběžný pohled na soudobou nauku slovanskou přesvědčuje, že jsme oprávněni viděti v Berwinském smělého propagátora nových směrů, který se pokusil objasniti záhady slovanské demonologie, třebaže jeho „světlo bylo pouze odleskem cizího zdroje. V době, kdy Studie vyšly, Šafařík poslední síly svého velikého ducha věnoval problému slovanských abeced a otázkám gramatickým, Hanuš zůstával v kruhu svých mytologických spekulací, Erben mytolog začínal, historikové uvízli v bludišti Hankových podvrhů a širší kruhy literární důvěřivě přijímaly nemožné fantasie Krolmusovy. Ruské práce byly významnější rozsahem i jakostí, neboť právě r. 1855 Afanasjev počal vydávati svůj veliký sborník Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu, který shrnul bohatou látku, ale po stránce teoretické znamená úplnou recepci názorů Grimmových, přizpůsobených slovanskému prostředí. Ovšem svítalo již, vždyť tři léta po Studiích vyšla známá disertace Pypinova, ale většina stála dosud pevně při Grimmovi, třebaže již r.' 1859 proslulé dílo Benfeyovo zahájilo nové období. Připomeneme-li si ještě tehdejší úroveň badání polského, pochopíme, že Berwiński vykonal vědecký čin velikého dosahu": Poprvé byl učiněn vážný a úspěšný pokus vymaniti se z utkvělých představ o vysokém stáří lidového podání slovanského a přičleniti je к evropské tradici pronikavým rozborem, který je předzvěstí pozdějších prací Karlowiczových, Brucknerových, Veselovského, Drahomanova a i. Tato zásluha Studiím zůstává, i když byl podán důkaz, že Berwiński se dopustil plagiátu.

Jest přirozeno, že dílo, jehož kritický směr byl přímou negací zásad, považovaných za samozřejmé, zůstalo osamoceno a nedošlo pozornosti. Nejpádnějším dokladem jest na př. obsáhlá kniha A. Nowo-sielského „Lud Ukraiński" (1857), jejíž první část „Mysteryozofja słowiańska" v lidových obřadech hledá jakési mystické symboly, tajemný jazyk, jemuž třeba porozuměti, abychom našli dávno ztracený klíč к záhadám slovanské mytologie. Čtouce tyto podivínské úvahy chápeme, jak nečasová byla břitká analyse Berwinského a nedivíme se, že soudobá kritika významu Studií nedocenila. Nemaje pramenů po ruce nemohu sledovati projevy kritiků polských (na př. Nowosielského), uvedu jen mínění známého mytologa Kaz. Szulce a J. Lepkowského. Szulc r. 1857 vydal spisek „O głównych vyobrazeniach i uroczystościach bałwochwalczych naszego ludu z powodu prac J. Lelewela: Baíwochwalstvo Słowian i R. Berwińskiego: Studya atd.28) Pokouší se tam ukázati, že u slovan-