zkoumán. Srovnával dále materiál sebraný v ostatních severských zemích, a ovšem podrobil novému rozboru druhé merseburské zaříkávadlo, které bylo již předmětem velkého studia, i dospěl tu к novému jeho výkladu.

Úvodem referuje o všech výkladech pozoruhodné staroněmecké památky a dává jako již v předmluvě na jevo svůj souhlas s výkladem Kaarle Krohna, že se v zaříkávadlech nenalézáme vůbec na půdě germánského pohanstva než ve světě představ katolického středověku a že podklad Merseburského textu jest křesťanský.

Spis. rozbírá potom velice podrobně varianty zaříkávadla na léčení vyvrtnuté nohy („verrenkungssegen") sebrané^ u Němců a Angličanů, jakož dále u seveřanů, Dánů, Norvéžců a Švédů; na konec u Finů i Estonců. Mimo varianty již vytištěné uvedl spis., ještě značnou řadu nových, dosud neznámých zvláště z Norvéžska a Švédska a jmenovitě z Finska, které jak známo vyniká nad všecky ostatní země evropské systematickými a nad pomyšlení bohatými sbírkami. Mezi švédskými zaří-kavadly našel spis. také takové, ve kterých vystupují jména pohanských božstev germánských, ale shledává v nich nikoliv svědectví zachovaných představ pohanských, než jenom náhradu představ křesťanských, substituci jmen a osobností křesťanských.

Nejvíce kouzelných písní, říkadel namnoze epického rázu bylo sebráno ve Finsku, přes 10.000 (!), jako vůbec kouzelnictví bylo velmi vyvinuto a stalo se spolu s říkadly již od sklonku 18. stol. předmětem vědeckého výzkumu, a vůbec může se finská věda honositi značným počtem vědeckých děl o kouzlech, čárech a o říkadlech zvláště. Spis. se proto zvláště u této literatury zastavil a věnoval jí zvláštní odstavec své knížky (str. 68—86). V něm dotýká se také otázky o věku a původu kouzelné poesie finské a ukazuje zjevně, že není žádné opory pro předpoklad magické poesie v době prafinské, t. j. patrně takové, která se zračí v textech od sklonku 18. stol. počínaje zapsaných, i v různých ojedinělých zápisech starších, t. j. od druhé pol. 17. stol.

Stručně se dotýká spisovatel doplňkem (str. 188 sl.) ruských říkadel, kteráž rozebral r. 1901 v obsáhlém spise jiný finský učenec, V. J. Mansikka a referuje celkem jen o výsledcích této studie; a konečně jich sledů u Lotyšů.

Ve své rozpravě podrobil spis. všecky přehojné texty velice, málem až přespříliš podrobné analysi a takto mohl dospěti na této celkem nejisté půdě к výsledkům dosti bezpečným a přesným jak o vlastním původním ráze zaříkadla na léčení vyvrtnuté nohy, tak též o cestách a způsobech jeho šíření. Vzniklo z představ zpola biblických zpola apokryfických, složeno asi v raném středověku v Německu a odtud šířilo se znenáhla na sever a severovýchod až do krajů finských a do západního Ruska. Varianta toho zaříkadla zachovala se v 2. Merse-burském zaříkadle. Není pochybností, že souvisí s ostatními přehojnými zaříkadly. Vlastním svým podkladem jest křesťanského původu a jména pohanských bohů jsou substitucí křesťanských postav, aneb znamenají zlé mocnosti. Jména tato snaží se spis. poněkud samostatně vysvětlovati. Mimo jiné vyslovil také domněnku, že klerik zapsavší toto zaříkadlo, snažil se odnímati hříšný ráz tím, že postavil místo svatých jmen jiná, částečně skutečně pohanská, snad také vymyšlená. Nezamítá úplně