Na úsvitě dějin slovanského národopisu, ve druhém desetiletí XIX. věku Zor. Dołęga Chodakowski obdivoval se starobylému svérázu maloruských koled, v nichž jeho fantasie nalézala stopy indické pravlasti slovanské. Vlastní sbírky Chodakowského zapadly na celá desetiletí, avšak upozornění padlo na úrodnou půdu, neboť mladá generace maloruských etnografů (haličských) již do první své samostatné publikace, almanachu „Rusałka Dnjistrovaja" (1837) pojala sbírku koled ze zápisů Vahylevyčových. Vahylevyč sbíral koledy velmi horlivě, užil jich ve své rukopisné studii o demonologii slovanské, ale nešťastný osud nedovolil mu spořádati hojnou látku v samostatné sbírce. Ve všech pozdějších sbornících maloruských písní najdeme koledy, nejvíce materiálu podávají ovšem díja Holovačkého a Cubynškého, jakož i výborné práce Malin-kovy a Suchevyčovy. Hnatjuk použil prací všech svých předchůdců i drobných sbírek po časopisech, mimo to však měl к disposici vlastní zápisy, přehojnou látku sebranou 118 sběrateli ze všech oblastí maloruských a četné zápisy anonymní. Dílo vyrůstalo pomalu na důkladných, rozsáhlých základech. Od r. 1897 Hnatjuk počíná sbírati koledy soustavně, excerpuje literaturu, srovnává a třídí rukopisnou látku a po sedmnáctileté práci předkládá své dílo vědeckému světu.

Jest přirozeno, že nemohl vydati vše, co nalezl ve, starších rukopisných sbírkách, nebo v zásilkách svých sběratelů; byl by přetížil své dílo varianty porušenými nebo texty původu umělého. Pronikavá revise kritická byla tu příkazem, jejž Hnatjuk splnil se vzácnou akribií. Osnovou jeho vydání jest sbírka Vahylevyčova (otištěná Holovačkým — pohříchu se změnami velmi libovolnými), k níž připojil ostatní materiál rukopisný a sice tak, že význačné varianty otiskuje celé, v poznámkách pak připojují se důležitá různočtení z jiných rukopisných zápisů, po případě i z pramenů tištěných. Kromě toho pečlivě zaznamenává paralely z tištěných sborníků svých předchůdců. O rozsahu této kritické práce nabudeme představy připomenu-li, že vydavatel měl před rukama až 60 variantů Jediné koledy. Materiál nepoužitý chová se v knihovně Společnosti Ševčenkovy. Sbírka Hnatjukova není tedy pouhým — byť i kritickým — svodem tištěných pramenů, naopak, jest to dílo nové, vyrostlé (mimo sbírku Vahylevyčovu) výlučně z netištěných materialií rukopisných, jež přinášejí mnoho vzácné látky na př. z oblasti huculské a boj-kovské.- A právě na tomto území, jak zjistili Potebnja, Drahomanov a j. udržují si hlavně obřadní písně svůj starobylý ráz mnohem pevněji než v ruské Ukrajině. Sbírka Hnatjukova správnost tohoto pozorování skvěle potvrzuje.

Předmluva к prvnímu svazku (str. III.—XXXIV.) líčí, jak sbírka rostla a kriticky oceňuje dosavadní výsledky sběratelské činnosti jakož i práce věnované studiu maloruských koled. Ostatek předmluvy vyplňuje stať „Jak vidbuyajuť sja koljady u^Huculiv", kterou lidovým jazykem zapsal Petro Sekeryk-Donykiv v Zabju-Słupicji, jeden z vůdců kolednických družin. Z jeho výkladů zachovávajících prostotu lidového vypravování poznáváme ceremoniel koledování a mnoho zajímavých podrobností.

Pro huculského vesničana kouzlo vánočních svátků tkví především v tom, že se těší na koledníky, ti pak konají záhy přípravy. Již o Fili-