častuje koledníky a po jídle vstanou, pomodlí se, zakoledují na poděkování, kolędnik přestrojený za koně (dokud dostávali pečivo, nosíval výslužku) zařehtá a celá družina vyjde z chaty. Venku ještě zazpívají, zatančí, gazda je počastuje, rozloučí se s nimi a družina za zpěvu, hudby a žertů jde do další chaty. V posledním stavení koledníci mají „rozpiješ", počítají peníze a dříve rozdělovali si též chléb „koljedu". Tu bývá nejhlučněji i z pistolí střílívají. Pak se rozejdou domů. Koledníci chodí zadarmo, jen skrypnyk, trymbitaš a bereza, kteří mají nejobtížnější práci, chtí-li, dostávají plat. Peníze od kostelních kolędniku vůdce odevzdá do kostela, kdež pop ohlašuje výsledek sbírky; světští koledníci výtěžek odevzdávají čítárnám. Družina kolednická („tábora") mívá 5—13 členů. v

Popis Petra Sekeryka přihlíží ovšem v první řadě к rodné vesnici autorově; v jiných oblastech huculských najdeme sice malé místní odchylky, avšak kostra obřadu se nemění a poněvadž Huculové zachovali si nejvíce ze starobylých obyčejů, můžeme spatřovati v popise Sekery-kově typický obraz maloruské koljady vůbec. Hnatjuk právem nazývá koledu „lidovou operou", v níž vedle vlastních koljadek důležité místo mají též zpěvy, tance a deklamace („vinšivky"). Kdežto ve starších sbírkách rozlišují se „koljadky" a „ščedrivky", Hnatjuk upouští od tohoto rozdělení, poněvadž oba terminy značí totéž a dělí koljadky podle jednotlivých „aktů" kolední hry. Koledy žertovné, satirické a dětské vlastně nemají nic společného s koljadkami a proto je také umístil až na konci 2. svazku. Rozdělení vzaté z obřadu samého zamlouvá se právě tím, že nevnáší cizích živlů do látky a neschematisuje — vždyť také písně svatební nejlépe se rozdělují podle jednotlivých fasí svatby.

Systematice své sbírky Hnatjuk věnoval předmluvu к druhému svazku. Jako při svatbách zpívají se písně, které s obřadem nijak nesouvisí na př. balady, písně žertovné atd., tak také mezi písněmi tak řeč. koledními najdeme mnoho cizích, namnoze umělých textů. Pořádaje rukopisný materiál, Hnatjuk písně toho druhu vyloučil, ale v předmluvě (sv. II. str. IV. n.) je přehledně charakterisuje. Rozeznává 4 skupiny. Do první klade lidové písně na př. kołomyjky a j., které náhodou některý z kolędniku uprostřed veselé zábavy zanotuje; do druhé umělá skládání, jež sběratelé vypisují ze starších sborníků; třetí skupinu tvoří písně polské, jež lid zpívá buď polským osadníkům roztroušeným po maloruském území, nebo polským statkářům; jako čtvrtou skupinu — nejzajímavější — H. uvádí četné písně, jež tvoří přechod od koljadky к baladě. Tak na př. ve II. sv. str. 235 násl. otiskl 8 variantů koljadky tohoto obsahu: Tři kramáři pijí v krčmě a odejdou nezaplativše. Dívka jim zabaví věci, jež rozdává, některé pak si ponechává pro sebe. Obsah neliší se od themat koljadkových, avšak v osmém variantu místo zaba-vování předmětů vypravuje se, jak tři „Vološyny" přemluví dívku, aby šla s nimi, ale na cestě zapálí nad ní sosnu a hořící smůla kape na její bílé tělo. To je motiv baladický — koljadka přechází v píseň.

Naznačil jsem stručně rozsah i ráz Hnatjukova díla nepřihlížeje prozatím к jednotlivým textům, neboť podrobnější rozbor vyžadoval by celé studie. Hnatjuk ji ostatně napsal sám a určil ji pro II. svazek, avšak poněvadž jest příliš obsáhlá, rozhodl se otisknouti ji později.