tak nečiní. Dokladů uvádí pramálo. Jediným pramenem pro starší doby mu byly Konfirmační knihy a pro novější doby Schaller a Sommer. Nesnaží se tedy vypátrati, jaký tvar mělo to ono m. jm. v době nejstarší a tedy blízké svému vzniku, a není proto divu, že upadá tak často do způsobu lidové etymologie. Nedostatek historického smyslu pro zjevy jazykové jest tudíž podstatnou vadou jeho práce.

Většina místních jmen rakovn. hejtm. neposkytuje při výkladu žádných obtíží. Ta jm. vykládá p. Zď. obvyklým způsobem. Ze jmen osobních vykládá: 1. jména čelední na -ice a -ovice, na př. Bratronice, Castonice, Mutějovice, Nezabudice, Petrovice atd.; 2. jména vlastnická na -ov a -ín, na př. Branov, Krakov, Jáchymov, Pavlíkov, Zavidov, Amalín, Milostín, Svojetín atd.; 3. někdy jest jm. os. v plurálu, na př. Broumy. Tyto výklady by byly neobyčejně podepřeny, kdyby byl p. Zď. při každém uvedl nějaký doklad, že předpokládané os. jm. též opravdu existovalo, na př.: Brum testis Fried. Cod. i 1183, Zauid, faber, homo eccl. Bolesl. t. 1052? atp. Ostatní jm. m. vykladá z obecných subst. a adj. (k těmto jest si třeba domyslit nějaké subst.), na př. Dub, Hvozd, Chlum, Lhota, Újezd, Buková, Lužná, Olešná atd., jiná ze jm. nebo přezdívek obyvatelstva, na př. Chrášťany, Hřebečníky, Hracholusky, Senomaty atd.

Povšimněme si některých jeho výkladů:

Již v úvodě praví o m. jm. druhu Václav, -ě, že vznikla z os. jm. „změkčením koncové souhlásky jejich" (str. 6.) Při jm. Kněževes sice správně — asi podle svých odborných pramenů — praví, že toto jm. „jest složeno z přídavného jm. přivlastňovacího, к němuž bylo připojeno podstatné jm. ves" (str. 12.) Ale pak pokračuje: „Kněževes jest tudíž kněze ves či knězova ves." O tvoření přídavných jm. přivlastňovacích příponou -jb (která máme dosud v archaismu: dívka Páně = Pánova, dům páně Novákův atd.) nemá tudíž jasné představy, neboť praví při zmínce o složených jm. m. str. 7.), že ve jm. Kněževes jest v prvním členu 2. pád. Nepřekvapí pak, že si neví rady se jm. Běleč a Skřivan, která každý odborník na první pohled prohlásí za jm. vlastnická z os. jm. Bělec (na př. Vir nomine Belec Kosm. A2, 33, Bielecz Tom. Z 1435) a Skřivan (dosud často v příjmeních), srov. m. jm. Bělčice a Skřivany. P. Zď. se při jich výkladu dopouští zřejmých chyb. Při jm. Běleč má za to, že „jméno osady bylo odvozeno z přídavného jména koncovkou -ec (srov. hloupý — hlupec)«, v m. jm. Skřivan n. Křivaň by se prý zdálo býti základem adj. křivý, „které by ukazovalo na povahu obyvatelů." Tento výklad se mu však prý nezamlouvá, poněvadž by pak jm. osady znělo Křivany. P. Zď. má za to, že toto jm. jest odvozeno z km. kry- slovesa kryti. Jm. Skřivan (jako Skryje) mu značí „obyvatele utajeného místa — skrýše = S-kry-van — Skrývaný, změkčením -r a -n pak Skřivan" (str. 21). Uvádím tyto ukázky doslovně, aby bylo zřejmé, jak p. Zď. mechanicky a tudíž povrchně zachází se změnami hláskovými a jakého rázu jsou jeho odborné vědomosti. Ke jm. Skřivan připomínám ještě jen, že kolísáním mezi tvary Skř- a Kř-se netřeba dáti masti, neboť v této skupině s- často zaniká, na př. dial. křivan, křeček m. skř. (Geb. Hlásk. 489).

Některá m. jm. novějšího původu vykládá p. Zď. asi správně poukazy na osoby, podle nichž byly pojmenovány, na př. jm. Ämalín