Při m. jm. L u b n á praví p. Zď.: „Lubná znamená původně potok Lubný (tekoucí loubím—křovím) a potom metonymicky osadu, založenou na temže potoce" (str. 15.) Výkladu tomu vadí předně krátkost první slab.: čekali bychom totiž spíše Loubná z Lúbná a to ze stč. lúbě, -ě nebo lúb, -i f. loubí, jež jest přejato ze stněm. louba=Schutzdach, Vorbau (Geb. Sl.) — krátké u by však nerozhodovalo, srov. zhouba -— zhoubný, kout—příjm. Koutný, ale nouze—nuzný. Uvážíme-li však dále, že Lubná jest osada prastará — podle Sedl. Sl. připomíná se již v zaklad, listu litoměř. r. 1057 -— přikloníme se spíše к výkladu Cerného-Váši (str. 217), kteří jm. Lubná spojují se slovanským domácím slovem lub,- a, m. Baumrinde, Mühlsteinrand (Berneker Et. Wtb.), srov. jm. m. Korno.

Nesuchyně (do Nesuchyně) prý „vzniklo z os. jm. Nesuchen příponou -ynja-, jest tedy jm. vlastnické" (str. 16.) P. Zď. tu spletl přivlastň. příp. -in s příp -ynja-. Tato označuje buď ženské osoby, na př. bohyně, tchyně, Rekyně, méně často plody, na př. hlohyne, a místa, na př. svatyně (Vondrák 1424). Jak patrno, hodí se к výkladu našeho m. jm. jen třetí způsob. Vedle Nesuchyně se vyskytuje prý tvar Nesuchyň podobně, jako máme vedle kuchyně—kuchyň, země—zem „(Geb. Skloň. 203 sl.)

Otročin ze st. Otročiněves (Sedl. Sl.) P. Zď. praví: „m. jm. jest odvozeno z obecného jm. podstatného otrok" (str. 18). To však není správné: ze subst. otrok by bylo m. jm. Otrokova ves. Ze starých dokladů na př. Otroczynyewsy (locat., Fried. Cod. I 1037/55) jest zřejmé, že to jest jm. vlastnické a to z os. jm. Otroče (Otroche, testis Fried. Cod. I 1180/82).

M. jm. Příčina jest velice zajímavé. Osada slula dříve Přiečná hora — leží„ totiž na táhlé hoře, která vbíhá jako napříč do rakovnické kotliny. P. Zď. měl toto zpodstatnění jm. přídavného objasnit nějakým příkladem, srov. rovný-rovina, pustý-pustina a p.

Rakovník. Správně odmítá výklad Fr. Levého v „Dějinách města Rakovníka", který jm. Rakovník vykládá z *Krakovník, který prý byl založen po pádu Krakovce. Sám však se pouští do úžasných a jazykově nemožných výkladů. Praví: „Potok, v němž byla hojnost raků, slul „rakový potok"; místo, kde raci loveni, slulo „v rakowich" (!), z : м vzniklo jm. Rakovník—Rakovník" (str. 19). Kdyby byl dílo Cerného-Váši dobře prostudoval, byl by jm. Rakovník snadno vyložil asi takto: přídavná jm. utvořená příponou -ovo- mají vedle významu přivlastňovacího také význam látkový, na př. Borová, Lipová, Raková (ves u Rokycan), Cerný-Váša 164. Příp. -ovo- sdružuje se též s příponami jinými, na př. s-ьпъ, srov. Borovná. Konečně adj. s příp. -ьпъ jsou zpodstatňována příponou -iko-, na př. Borovník, Lipník, rybník, trávník (t. 168). Název příslušel původně asi potoku, který se nyní opačně podle města nazývá Rakovnický potok, a přešel na osadu nad ním vzniklou, srov. potok Mastník, přítok Vltavy nad Sáz., a Mastník, zaniklou ves u Poděbrad (Sedl. Sl.). rovněž Oíešn-á, -ice, Rokytn-á, -ice atp.

Ryšín vykládá p. Zď. ze slov. ryšiti=rychle hnáti, puditi, prý podle polností na příkrých úbočích. Výklad podivný a obdobnými příklady nedosvedčený. „Nynější (!) jm. Ryšín, zdá se býti přezdívkou —. Ryšín t. j. osada, v níž byli někteří ryšaví obyvatelé" (str. 20). Z jeho výkladů vysvítá, že hledí zachytit, jaký smysl se nyní dává místním jm. mezi lidem.