str. 364
Ecgtheowovo, a že u Layamona Monmouthovo nepos nebo Waceovo nies bývá nahrazováno konkrétnějším „syn sestřin". V baladách posléze syn sestřin (někdy bývá misto zřetelného „my n. his sister's sonne" kladeno jako rovnocenný výraz mdlé „cuz" n. „cozen") bývá dědicem ujcovým. Často mu sloužívá jako páže, podobně jako Beowulf sloužil Hygelacovi. Synovectvím kryta bývá u mužů i u žen láska a péče, která by jinak budila podezření (otec, neodvažuje se uznati syna, vychovává jej jako synovce; pani pečuje o hrob milencův, vydávajíc jej za hrob synovcův), a na druhé straně bývá ho užíváno podle všeho к ztragičtění situace (mladík к své zkáze se vzpírá cizoložit s ženou ujcovou). Někdy je synovec posledním a nejdůraznějším členem stupňujícího opakování (v nabídce za výkupné nebo ve výběru hrdiny pro odvážný čin). „Celková bezbarvost otcovského vztahu v baladách je v příkré protivě к ostrým obrysům ujeckým a synoveckým, stejně jako к zdůrazňování rad mateřských, af vedou к zradě či к lásce." Gummere je si vědom, že v baladách není pro poměr synovce к ujci pozoruhodného množství příkladů, ale přes to neustálé jejich uvádění sestřina syna má svou váhu, spojíme-li je s tím, co víme z Tacita, z germánských pověstí, ze starých genealogií a z románů rytířských. Systematické prozkoumávání — končí Gummere — prý by jistě přineslo dodatečné a vítané doklady z tradice keltské i z podání jiných. Takového pokračování se článku Gummereovu dostalo studiemi dvou jiných amerických badatelů. V studii The Sister's Son and the Conte del Graal (Modern Philology 9/1911—2, str. 291—322), kterou se W. A. Nitze snaží vysvětliti Percevalovo hledání hradu grálského jako historii o uveden; synovce, jenž se prohřešil proti matce, ujcem jeho v tradice a dědictví matriarchálniho rodu, jsou uvedeny hlavně doklady o důležitosti, která přísluší synu dceřinu v pověstech keltských, a kniha W. O. Farnsworthe, Uncle and Nephew in the Old French Chansons de geste. A Study in the Survival of Matriarchy (v Novém Yorce, 1913), ukázala, že i v hrdinské epice starofrancouzské vztah mezi ujcem a synovcem — vzpomeňme jen Karla Velikého a Rolanda! — bývá vřelejší než mezi otcem a synem. Teprve těmito pracemi vyšlo na jevo — jak na př. uznává romanista Leo Jordan v Literaturblatte für germ. und rom. Philologie, 36/1915, sloupec 218 až 220—, že v poměru synovce к ujci byl nalezen důležitý klíč к objasňování starých pověstí. Snad i v podáních slovanských dá se leccos к thematu tomu nalézti. Pak se snad uvidí, proč skutečně kdysi bývalo pro Slovany důležitější rozeznávati strýce a ujce než míti výraz pro pojem „rodiče". Mts.
@-----------------
V obšírném referáte „Proučavaáe narodnih tradicija и Češko]" (Zbornik za nar. život i običaji južnih Slavena XX, 308—320) podává D. Boranie, redaktor toho sborníku, velice podrobnou zprávu o statích vytištěných v I.—X. sv. našeho Vestníka věnovaných lidovým tradicím; sděluje vývody článků J. Horáka, Fr. Poledne, J. Polívky, V. Tille, Fr. V/ollmanna a j. Kubínovu sbírku Povídek kladských pokládá za pravý vzor pro další sbírání lidových podání. Zvláště vytýká referent bohatý oddil literatury ve Věstníku, a vyčetl spisy a díla, o nichž v našem Věstníku bylo referováno. jpa.
@----------------------
Úřední Věstník okr. výboru v Úst! nad Orlicí 1916, č. 8. sestavil statistiku obyvatelstva svého okr. hejtmanství dle národnosti za třicetiletí 1880—1910. V okrese ústeckém bylo r. 1880 Čechů 23.545, v r. 1890 více o 1231 duši, tedy 24.776 (přírost činil 5'2%); do r. 1900 vzrostlo české obyvatelstvo o 3051 osobu (+ 12"30/0); do r. 1910 o 3976 duši (-f 14-3%) na 31.803 obyvatel. Za třicetiletí 1880—1910 přibylo tedy českého obyvatelstva na Ústecku o více než 35°/„. Německá menšina okresu byla r. 1880 o 5197 duších, r. 1890 o 5433 osobách, takže jí přibylo 236 obyvatel, t. j-přírost 4'6u/0; do r. 1900 však klesla na 5105, takže jí ubylo 328 duší t. j. — 6°/0, ale
|
|
