proměna taktů jest vyzvednuta, objevují se proměnlivé tance v plné svéráznosti, snadno se chápou, snadno se tančí, docházejí obliby a důsledkem toho i pěstování.

Rozkvět „proměnlivých tanců" v Polabí podmíněn byl též vyšší úrovní selských muzikantů v těchto krajích. Stačí vzpomenouti jen Necha-nicka. Co jsou na jihu Cech jen jednotlivci, to jsou ve východních Čechách celé organisace, hudební školy. Kantoři vychovávali si tu celé generace, znalost notového písma, základů teorie, techniky četných hudebních nástrojů atd. nebyla tu vzácná, nýbrž skoro obecná. Proto byli tamější muzikanti s oblibou přijímáni na vojně do hudby a utvrdili tam svoje hudební vzdělání.

Selští muzikanti od Zehuně a od Městce Králové, u nichž jsem tolik krásných „latováků" a „kozlů" zapsal, byli velmi dobří hudebníci praktičtí i teoretičtí. J. Malý zapsal sám několik tanců na notový papír, který jsem mu při své první návštěvě dal, a při druhé návštěvě mohl jsem se přesvědčiti, že správně (až na rozdílnou notaci dvojdobého a troj dobého taktu, známou nám vadu téměř všech zápisů). Jan Veselý byl na vojně „tamborem", uměl hráti na mnoho nástrojů, rozepisoval taneční skladby pro svou „bandu"81), již si zřídil po svém návratu z vojny. J. Říha, taktéž kapelník, byl žákem mého děda Fr. Drapáka, jenž byl v letech 1840—60 řídícím učitelem v Běronicích a vychoval si tam na vsi řadu žáků tak, že mohl s nimi provozovat i mše Haydnovy. Také Libán-ský byl jeho žákem a již jako hoch zpíval na př. vokální partie mší v sopránovém nebo altovém klíči. Pochopíme, že takovíto hudebníci — třeba že ne právě tito — byli schopni složití a tradovati tak složité rytmicky tance, jako je na př, směsek XLIII., XLVI., XLVII., L., LI., LV., LVI., LVII. a LVIII. Jaké zdatnosti hudební je potřebí na př. ku přesnému provedení směsku LVIII., užívajícího vedle měny taktu i triol!

Jediný nám známý skladatel „mateníků" jest Jan Parízek z Doubravy , (viz Hořicko str. 391 a naše poznámky 50. a 55). Oba jeho mateníky (Hoř. 5 a 7) nemajíc sice veliké hodnoty, ale pro způsob, jakým byly tu ve východních Čechách proměnlivé tance rozmnožovány, jsou typické. Hoř. 5 je původně starší tanec pravidelný (viz XXIX.), jenž byl již obohacen vložkou jiného typu (viz př. XLII.); Parízek obohatil jej dále rytmicky, přidav malé dvoutaktové vložky, jež jsou samy o sobě bezvýznamné. Hoř. 7 jest umělá melodie taneční (Reissigerův valčík), již vpravil Parízek velmi pěkně do proměnlivého taktu. Vidíme tu tedy dobrou invenci rytmickou, ale skrovnou melodickou.

A to je do jisté míry (mateníky Pařízkovy jsou krajním případem) příznačné pro všecky proměnlivé tance z této východní oblasti. Tolikrát již jsem zdůraznil, jak úžasně bohatá jest jejich rytmika; o jejich melodice, o bohatství motivickém, platí to v míře mnohem menší. Ne snad, že by melodické motivy těchto tanců byly méně hodnotné vůbec; jsou to skoro vesměs motivy krásné, vynikající po většině důraznou pádností nebo skotačivou bujností, jak tomuto genru nejlépe odpovídá, ale také něžností (viz na př. tance č. V., XI., XII., LI., LIII., abych uvedl jen tance v naší studii otištěné). Leč všech těchto motivů je celkem