Hudební umění lidových skladatelů, zpěváků a hudců dohrálo již svou úlohu. František Bartoš podává o tom jasný obraz ve své sbírce Národních písní moravských (1889), v rozpravě „Několik slov o lidových písních moravských". Leoš Janáček ve velké sbírce Národních písní moravských — vydané společně s Františkem Bartošem a nákladem české Akademie v Praze — obraz ten uceluje po stránce hudební. Nezbývá tedy, než tříditi nyní písně dále. Dle oblastí jednotlivých kmenů národních a takto zvláště je oceňovat i. S písněmi ovšem zároveň zmíněné umění lidových skladatelů, zpěváků, hudebníků i tanečníků. Jsou-li v písních patrny rozdíly kmenové, jsou jistě patrny i zde v naznačeném směru. A stejně v teoretických problémech kulturních — písňových. Není pochybnosti, že liší se od sebe i tvořivost lidu, na př. hanácká od slovácké, valašské atd. Jako též různí se zpěvumilovnost slovácká od zpěvumilovnosti třebas české a p. Dnes tedy studujeme už detaily. Jindy museli se spokojiti sebraným materiálem. Proto už specialisují se i výstavy na ha-nácko-valašské*) a zvláště slovácké. Je to přirozeno. Ale i v samém kmenovém odvětví lidovém lze ještě činiti rozdíly. Jak se na př. od sebe liší písně moravskó-slovácké a uhersko-slovenské? Je jistě nezbytnou paralelou pro hudebníka. Nebo proč bývá i v lidových písních pochybena deklamace ? Proč přízvuk taktový je tu a tam v přímém odporu s podloženou slabikou slova?. Je rovněž zajímavo a důležito stopovati. Stejně na př.: proč á jak se hudebně jinak vlivy různými utvářily nápěvy a ná-pěvky písní? Atd. Než sem — v rámec všeobecného pojednání o hudební kultuře slovácké a lidové vůbec nepatří podobné záhady. Omezujeme se tudíž úmyslně jen na vytčené thema.

Stejně jako písně jsou i tartce významnými dokumenty lidové kultury hudební a kulturní vyspělosti vůbec. Na nich jeví se znatelně právě povaha lidu se všemi svými přednostmi i vadami. Na tancích lidových, resp. kvalitě jich prozrazuje se zvláště ethický a estéti c k ý v k u s umělecký. Jsou spolehlivým měřítkem v tomto směru, tvoříce s písněmi harmonický celek. Písně lidové se nejenom zpívají, a 1 e i h r a j í.

Slováckých tanců není mnoho. Asi jako valašských. Ku podivu! Tak zpěvný, zpěvumilovný lid, jenž složil na tisíce písní, stvořil si pro svou zábavu nejméně tanců z našich kmenů národních.

Než to neubírá Slovákům na váze. Slovácké tance jsou za to „slovácké", svého druhu, interesantní. Ne nadarmo docházejí též velké obliby, j ako slovácké písně samy. Slovácky se křepčí už i ve městech, horňácký tanec na př., známý pod jménem „Setí leká", má už svou tradiční charakteristiku. Ze starých tanců slováckých oblíben je zvláště „Danaj" a „Vrtěná", mimo ně paraduje sem tam i „Čardáš", neprávem považovaný za tanec maďarský.