Sabaliauskas vyložil rozdíl ten také v článku, jednajícím o lidové hudbě severovýchodních Litvanů, uveřejněném v litevském časopisu Lietuviu tauta 2, 1911, 96 nn., zejm. str. 100 nn.). Daina je podle toho píseň jednohlasá (srv. i Juškevičův slovník 1, 286), giesmé však má dvě melodie, jež jdou vedle sebe a spojují se podle zákonů kontrapunktu; giesmě nemůže být tudíž zpívána osobou jednou, nýbrž vždy osobami několika. Jsou písně toho druhu, jež jsou zpívány ve čtyřech, jiné ve třech a jiné posléze ve dvou (u jednotlivých písní takových je ve sbírce poznamenáno, ke kterému druhu která náleží); písně způsobu prvého bývají zpívány zvláště při tanci, písně způsobu druhého při práci. Ale přes to, že rozdíl mezi dainami a mezi „giesmémi" je tak přesný a zřetelný (Sabaliauskas praví v citovaném článku na str. 100: „dainy nenazvou giesmou a giesmy dainou, takový je mezi nimi rozdíl"), přece hranice mezi oběma není tak určitá: jsou písně (při dojení krav, při pastvě), které se označují názvem obojím, a ukolébavky, ač zpívány osobou jednou, zovou se též giesmami (předml. str. VI a XVII).

V předmluvě také je stručný výklad o hudebních nástrojích, kterých Litvané užívají (výklad podrobnější o nich je rovněž v citovaném článku Skabaliauskově na str. 104 nn.). Hrají na ně jen muži, kteří mnohem méně zpívají než ženy. Jsou to vedle strunného nástroje zvaného kankliai (je to jakýsi druh citery s pěti kovovými struhami) jinak veskrze rozmanitě sestrojené nástroje dechové (vypočítává se jich šest). V příloze je zobrazen jeden takový hudec hrající na kankliai (kanklí-ninkas).

Zajímavá jsou také některá sdělení předmluvy o tom, jak a proč se písně litevské udržovaly a hojně zpívaly: společná práce na polích vrchnostenských, společná cesta na pole a společný návrat domů — to vše podporovalo rozkvět sborového zpěvu. К udržení pak národních zpěvů až do dob nejnovějších přispěl podle vydavatelů měrou nemalou zákaz, trvající od r. 1864 do 1904, jímž zapověděno v Rusku tisknouti litevské knihy latinkou. Nemajíce co čisti — byliť odkázáni jen na to, co bylo přeneseno z Litvy pruské, — lpěli tím více na lidové své poesii a uchovali tak mnoho písní až na pokolení nejmladší. V posledních 30 letech, v nichž se životní podmínky ruských Litvanů podstatně změnily, značně již ubylo prý záliby v lidových zpěvích. Ctyřiasedmdesátiletá stařena, která zazpívala sběratelům 333 písní, živě jim líčila, jak jinak bývalo před 30—50 lety!

O ženách, od nichž zapsané písně byly zpívány (dainininkai) podávají sběratelé zprávu na str. 340—343. Udávají jejich věk, odkud pocházejí, kde žily; jsou mezi nimi ženy různého stáří, několik mladších než dvacet let, několik stařen osmdesátiletých, jedna osmaosmdesátiletá. O třech jsou tu zprávy obšírnější (vedle již připomenuté stařeny jedna byla pětašedesátiletá a jedna šestašedesátiletá), jsou to ženy, které znaly na sta písní. Jsou také ke konci knihy, vedle jiných dvou vyobrazeny.

@-----------------