v chrvatském Přímoří. Vedle toho tvaru, který právě budí pozornost jazykozpytců svým с sekundární palatalisací vzniklým, jest rozšířený druhý tvar s nerozlíšeným k — v slovenštině uherské a částečně také moravské zrkadlo a obecné nyní v maloruštině d z er kalo, zerkało, ve velkoruštině zerkało. Mimo to jest ojedinělé v polštině zerkodło v lubelském kraji (Kolberg, Lud., XVl. 277, č. 451); snad by byla odůvodněna domněnka, že slovo to proniklo od Malorusů (jako na př. slovo terem), mimo ojedinělost padalo by tu na váhu er za £. Polským asi prostřednictvím proniklo toto slovo do východoslovenského (a malo-ruského) dialektu, který hornouherští vystěhovalci přinesli s sebou do jihouher. stol. Bač-bodrožské, říkají žverkadlo, nesrozumitelné toto slovo dále přeměnili ve ž v erat к о (Етногр. 36., XXX., 339). — Ve vymřelé polabštině předpokládal P. Rost (Sprachreste der Draväno-Po-laben, 441) též tvar zark'odlö, ale sám jej opatril otazníkem, v starých zápisech nemá opory. V polštině jest obecné a od XVI. stol. doloženo slovo zwierciadło, které jest nejspíše naše působením jakýchsi nezvěstných а sotva zjistitelných činitelů zpotvořené české zrcadlo: přepychový tento předmět byl patrně z Čech zanesen do Polska a spolu s ním také český jeho název. U polských spisovatelů ze sklonku XVI. a poč. XVII. stol. vyškytá se ještě jiné označení zrcadla: wierciadło, na př. v překlade Vysvobozeného Jeruzaléma Torquata Tassa od Petra Kochanowského vedle zwierciadło (nové vyd., II. 98, 154) a kontaminací čes. zrcadlo přejatého ve formě zierciadło (asi spíše ziercadło), jak jest dosud známo v keleckém kraji, s tímto slovem vykládáno obecné nyní slovo polské (Język polski i jego historya, II., 16.—17. pozn.). Než etymologicky by se význam tvaru wierciadło (od vbrtě-) sotva dal uplatniti a spíše zdá se nám býti dalším zpotvořením záhadného slova zwierciadło. Dialekticky z lub. kraje slovo toto známo ve tvaru wierz ciadło. Vyškytá se nyní dialekticky ještě lidovou etymologií upravený tvar zwieściadło (Kolberg, Lud., IX., 93) v Po-znaňsku.

V polštině bylo zrcadlo označeno ještě jinými slovy, jednak domácími, jednak cizími. Dosti rozšířeno, jmenovitě v slezských dialektech, jest slovo źrzadło, zdrzadło, žrádlo (Karłowicz, Słownik gwar pol., VI. 429), stejně jako bylo v polabštině z(a)řódlo psané sar-lyódela a pod. Ještě hojněji rozšířeno jest v polských dialektech slovo przezrzadło, przeźradło, przejrzadło, przezieradło a v jiných různých hláskoslovných obměnách (Karłowicz, IV. 375, 401).

Na slovanském jihu jest nyní obecné slovo ogledalo, a uvedli je vedle zrcalo Micalia a pozdější slovnikári ještě vedle slova prohledalo, nyní tuším méně obvyklého. Také v luž. srb. označuje se zrcadlo tímto slovem, v horní lužičtině hladadło a již v Jakubicově překlade NZ z pol. XVI. stol. g 1 u d a d ł о.

Konečně ujalo se slovo cizí a větší menší měrou vytlačilo domácí název z obecné mluvy zvláště u Poláků, předně slovo z franc. jazyka v novější době přejaté lustro, demin. lusterko, a toto slovo prostřednictvím polským proniklo a ujalo se u Bělorusů a Malorusů. S cizím panským a přepychovým předmětem šířilo se zároveň panské jeho označení. Místy pronikl u polského lidu také německý název śpigło,