@S@s

představuje nám starší a všem Indoevropanům společný stupeň vývoje mythů. Ke shodě jmen nehledí, nýbrž pouze к podobnosti povahy těchto bytostí a mythů o nich. Oba tyto směry shodují se však v tom, že mythy a postavy mythické vykládají zpravidla jako personifikace zjevů' přírodních, slunce, zoře, oblak, mraků, bouře a pod. Král odmítá sice dalekosáhlé závěry Kuhnovy o mythologii praindoevropské, ale připouští, že již v době před rozchodem Indoevropanů začal se vyvíjeti vyšší mythus náboženský, že víra v daemony přecházela již tehdy ve víru v bohy. Jen stručný výklad věnuje posléze anthropologickému směru Tylorovu á Langovu, přisuzuje mu úkol ukázati, jak mythus vzniká a jakých všeobecných forem u kterého národa dle stupně jeho kultury dochází, jakož i theoriím Spencerovým a Lippertovým, jež odmítá, cha-rakterisuje je jako moderní Euemerismus, ježto podle nich jsou bohové vlastně duchové vynikajících předků. Za vůdčí zásady methodického zkoumání mythologického stanoví (str. 427): 1. Třeba sebrati látku a roztříditi ji kriticky. 2. Třeba zkoumati, je-li mythus domácí či cizí, odjinud přejatý. 3. Na to možno pátrati po mythech příbuzných u jiných národů indoevropských. Najdou-li se mythy neklamně příbuzné, možno klásti mythus do. dob proethnických a vyložiti, jak u jednotlivých národů se měnil a vyvíjel. Srovnáním tím zjistí se též, jaký tvar měl mythus v době společného života Indoevropanů.* Mythy, jež nemají u jiných Indoevropanů analoga, nejsou zbytkem společné mythologie indoevropské. 4. Pak teprve lze pátrati po mythech podobných u národů nepříbuzných. Jsou-li mythy takové, třeba stanovití, v čem mythus indoevropský od druhých se liší a v čem se shoduje. 5. Srovnání příbuzných mythů, založené arci na správném ponětí o vzniku mythu vůbec, vede samo к výkladu jeho smyslu.

Na rozsáhlejších ještě základech založen jest druhý z obou přehledů, у němž přihlíží Král к nejvýznačnější literatuře z let 1888—1898, roztřiďuje ji v několik přehledných skupin. Do prvé zahrnuje badatele, kteří s oblibou odvozují mythy i náboženské představy řecké z východu, jmenovitě z Foinikie, jak činí zvláště O. Gruppe, spisovatel rozsáhlého díla o řecké mythologii a náboženství. Uznávaje ovšem, že Recko nezůstalo ani v ohledu náboženském nedotčeno vlivy národů okolních, zvláště pokročilých národů východních, vystupuje rozhodně proti přeceňování vlivu toho, jaké v pracích tohoto směru zpravidla se jeví. Ostatně, jak právem podotýká, vlastní badání mythologické tímto směrem mnoho nezískává, neboť neodpovídá vůbec к otázce o vzniku a významu mythu, nýbrž jen přesunuje badání na pole jiné.

Pokud se týče srovnávacího směru Kuhnova a Müllerova, к němuž dále přechází, konstatuje Král, že sice stále ještě má dosti stoupenců, ale bezpečných výsledků se ani v této době nedopracoval; novější jazykozpyt ukázal, že etymologické shody školy této neobstojí, ba že ani božstvo, jež u Indů sluje Djäuš, u Reků Zeus a u Římanů juppiter, nebylo kdysi společné všem kmenům indoevropským. Také pokusy o ústupky směrům jiným, jaké činil zvláště Müller, ztroskotaly, a tak možno říci, že směr tento, v nějž kladeno kdysi tolik nadějí, jest úplně v úpadku. Jen mythy a bytosti oné nižší mythologie Kuhnovy a Mann-hardtovy se značně shodují, i jest možno, že leckteré z božstev těchto