a mythy o něm pocházejí již z doby pravěké, ač není vyloučeno, že mohly vzniknouti též jen u některého kmene a od něho přejiti к jiným již v dobách velmi dávných.

Méně ceny přikládá Král anthropologickému neb ethnologickému; směru Langovu, jenž, vycházeje ze zásady, že život duševní vyvinuje se u všech národů stejným způsobem, soudí, že mythy úplně shodné mohly se vyvirtouti i u národů, kteří nikdy nebyli ve vespolném styku. Stoupenci této školy vidí však často shody i tam, kde lze mluviti jen o povšechné podobnosti některých rysů. Král nezamítá směru tohoto naprosto, ale zdůrazňuje, že theorií anthropologickou není nikterak vyvrácena možnost zvláštní mythologie indoevropské. V oddílu tomto jedná Král též o některých studiích Polívkových, zvláště o článku „O srovnávacím studiu tradic lidových" (Národ, sborník II, 1898, str. 1 п.), jenž obrací se jak proti směru Langovu tak proti zásadám srovnávací mythologie, s čímž ovšem Král se svého stanoviska nesouhlasí; proti migrační theorii pohádkové, jíž Polívka hájí, namítá, že může rozřešiti jen předběžnou část úkolu, zjistiti původní podobu pohádky a stanoviti místo, odkud se prototyp její rozšířil, к otázce však, jak vznikla a má-li nějaký obsah mythologický, či nic, odpovědi nepodává.

Neúspěchy těchto směrů srovnávacích způsobily reakci, jež projevila se vznikem směru t. zv. filologicko-kritickéhô. Stoupenci jeho nestarají se o otázku, zda ten neb onen mythus jest z pravěku indo-evropského, či jest pozdější, nýbrž buď vůbec zavrhují všeliké srovnávání mythů nebo užívají ho jen jako prostředku к výkladu mythu a stanovení jeho významu. Se zvláštní zálibou stopují mythy lokální, jež teprv během doby sevšeobecněly. Směr tento může podle Krále prokázati badání dobrých služeb tím, že užívá při řešení svých úkolů přesné methody filologické kritiky, ale naprosto nestačí к řešení základních problémů mythologických.

Podrobný výklad věnuje tentokráte spisovatel animismu a rozmanitým jeho theoríím, jimž společno jest, že v první řadě snaží se vy-světliti vznik představ náboženských, kdežto mythu vykazují místo více neb méně podružné. Podrobně charakterisuje a posuzuje jmenovitě nauku Tylorovu, Spencerovu a Lippertovu. Za správnou v podstatě pokládá pouze theorii Tylorovu, že vznik náboženství hledati jest ve víře v duše, z níž vyvinuje se víra v duchy, daemony a bohy, kdežto názory Spencera a Lipperta, kteří odvádějí původ náboženství z pramene jediného, z víry v duše mrtvých a spojeného s ní ctění předků, odmítá. Dovozuje, a myslím, že právem, že přirozeným a nestrojeným způsobem nelze z tohoto principu vysvětliti vznik velkých bohů na př. řeckých, kteří mají nepopiratelně přírodní ráz. A stejně jako neuznává kultu předků za jediné východisko vývoje náboženského, zavrhuje též názor Jevonsův a j., že by jím byl kult totemů, jehož stopy v náboženstvích indoevropských jsou ostatně velmi nejisté a sporné, neboť ani z něho nelze vy-voditi kult bohů přírodních. V závěru tohoto přehledu vyslovuje se Král stručně o poměru mythu a náboženství a o podstatě jejich.

Jakýmisi dozvuky těchto úvah jsou dva články, nadepsané „Ctění předků" (L. fil. XXX, 1903, str. 89-100 a 405-414). Jednaje o theoriích animistických, posoudil v druhém přehledu svém (str. 411 п.)