Aktivní vliv půdy na vývoj národů a na odchylky jejich životních způsobů a zařízení v zásadě nikdo nepopírá. Sporno je spíše, možno-li jej při řešení jednotlivých otázek ponechati vůbec stranou a kdy, nebo naopak, nejeví-li se jindy činitelem nejdůležitějším. Některé zjevy podstatou velmi různé překvapují místním souhlasem. Kryjí se prostorově, ač jich vnitřní souvislost zdá se těžko myslitelná. Tu býváme nakloněni viděti v tom „náhodu"; ale „náhoda" je výmluva, nikoli výklad.

Uvádím vedle sebe dva zjevy:

1. V střední Evropě rozkládá se území, které se složením půdy liší podstatně od všech sousedních a souvisí pouze na východě s oblastí stejných hornin. Na geologické mapě jeví se toto území jako poloostrov daleko vybíhající, v polovině délky silně zúžený.

2. V střední Evropě nacházíme oblast, která se jazykem liší naprosto od všech sousedních a souvisí pouze na východě s krajinami jazyka příbuzného. Na národopisné mapě jeví se toto území jako poloostrov daleko vybíhající, při odloučení se od souvislé plochy slovanských národů silně zúžený.

V obou případech je to jedno a totéž území.

Spojitost mezi geologickou a etnografickou individualitou českého území je nepopiratelná. Liší se od sousedstva tím i oním, a to podstatně, a s příbuznými (v obou směrech) krajinami souvisí jen na východě. Zúžení hornatého pásma moravského náplavovými rovinami slezskými od severu a Moravským polem od jihu souhlasí přesně s nejužším místem české oblasti jazykové.

Není ovšem třeba připomínati, že to není složení půdy (jakost hornin) samo o sobě, které působí tuto spojitost, nýbrž tvary půdy jím podmíněné. Proto sklon krajiny může účinek jejího geologického rázu úplně paralysovati. Tak je tomu zejména na zevní straně českých pohraničních hor. Ve tvarech půdy vystupuje mohutně vliv poměrů tektonických, zvláště podstatný rozdíl mezi tektonikou České massy a oblasti alpské. Směr horských hřebenů způsobil, že české území není etnografickým mostem, nýbrž poloostrovem.

Rešiti je dvě otázky:

1. Pokud vliv půdy působil na vznik nebo obměnu znaků národopisných.

2. Pokud působil na jich prostorové rozšíření. Nejvýznamnější národopisný znak, jazyk, je jako dílo ryze lidské

svým ústrojím velmi neodvislý od zjevů povrchových. V terminologii je ovšem rozličné bohatství názvů u národů horských, rovinných, námořních pro jednotlivé kategorie životních úkazů. Ale vzájemným sdílením, na vyšším stupni hlavně překlady spisů a činností vědeckou, se tyto rozdíly rychle vyrovnávají. Pro základní dělení evropského lidstva v Romány, Germany a Slovany může býti vzata v úvahu světová poloha, nikoli však tvary povrchové. Jinak je tomu při vnitřním rozlišení. Tu zajisté působí prostor sám sebou, respektive působil, dokud nebylo vydatnějších prostředků spojovacích. Na velkém prostoru nemohl vzniknouti