Zajisté je tu nasnadě otázka — přijmeme-li tento antropogeo-grafický výklad — proč nevznikly dva slovanské národy, jeden v okrsku České massy a druhý v západních Karpatech, proč pouze dvě větve národa jediného? Morfologické rozdíly mezi oblastí České massy a oblastí karpatskou jsou nepoměrně menší než rozdíly kterékoli z obou těchto částí a jejího sousedstva.- Pouze západní strana Cech a vpravdě pouze západní výběžek při Ohři, východní část Slezska a Slovenska sousedí s krajinami podobného typu. Ve všech třech případech nacházíme tu okrsky antropogeograficky sporné. Chebsko a Loketsko může býti skoro týmž právem přiřčeno к oblasti německé jako české, těšínská Visla stejně к české jako к polské, úvodí horního Bodrogu stejně к české jako к ruské. Plochou jsou však tyto výjimky neznačné. Po celém ostatním obvodu československého území jest krajinný rozdíl sousedstva velmi ostrý: saské, v pruské, polské a maďarské poříční roviny a alpská pásma oddělená od České massy tu širší, tu užší rovinou dunajskou.

Slučující funkce Moravy uvnitř československé oblasti je z uvedeného patrna sama sebou.

Tvary povrchové spolupůsobí tedy při jazykové „diferenciaci. Ještě zřetelnější je však jich vliv na prostorové rozšíření. České země nemají větších rovin v plném významu slova, nýbrž jen plošiny rozložené hlubokými vodními rýhami a náplavová údolí prostoupená pahrbky. Je ná-padno, jak český živel naráz ochabuje při sestupu do velkých rovin. Je to patrno na Odře, zejména však při ústí slovenských řek do Dunaje. Naopak zase v území horském a podhorském čelil český lid, byť i staletí zbaven politické moci, s úspěchem rovinným národům. Prese všechen útisk jest plošný ústup Slováků na vlastní slovenské půdě severně od Matry neveliký, na straně ruské a polské zaznamenává český národ spíše přírůstek. Německá intruse v Cechách a na Moravě zdařila se za vedení Středoněmců, tedy národu podobného krajinného typu. Proti tomuto pronikání byl český národ s výjimkou XV. a XVI. věku politicky bezbranný, nejčastěji úplně. Odpor, který kladl, byl spíše živelný odpor osídlené půdy než lidské úsilí. Jazykové hranice, jak je dnes nacházíme v Cechách, na Moravě a ve Slezsku, jsou nejzazší teritoriální hranicí moci, kterou dovedlo Němectvo nasaditi proti morfologickým podmínkám normálního vývoje. České hraniční hory zaměstnaly a oslabily cizí příval tak, že pro sestup do nitra Cech neměl již síly. Cizí intruse pronikla sice podél Krušných hor, ale umdlela v Středohoří a horách Doupovských, překročila hory Halštrovské, ale oslabla v pohoří Tepelském, pronikla jižní Šumavou, zastavila se na Kleti. Podobně ustala na „druhé obranné čáře" pod Ještědem, pod Krkonoš^ a Hejšovinou, v horách Orlických a na Moravě v horách Oderských. Šumava, Krušné hory a Sudety jsou co nejtěsněji spjaty s českým charakterem Cech a Moravy. Jejich dějinná funkce sjednocující obyvatelstvo v jediný celek je podvázána nesmírným politickým tlakem sousedních zemí, není však zrušena pro budoucnost. V regenerační schopnosti českého území je ztajena největší síla a největší naděje českého lidu.

Mnohem obtížnější jest rozhodnouti o vlivu půdy na jiné znaky národopisné, na stavby, zařízení, kroj a posléze na smýšlení a názory. Venkovský lid je velmi citliv к rozdílům půdy. Obtíže horských cest*