prodlením doby dalo popřípadě rovněž čilý, které by pak ovšem s hořejším čilý bylo splynulo.

Na všechen způsob nežije dnes již v češtině útvar *čulý,* možno jej však právem předpokládati pro dobu nejstarší, řekněme záp.-slovanskou. A jako se z adjektiv vytvářejí abstrakta, popříp. konkréta v -i z ь se základním význakem kvality (srv. г. бЪлизь f. „bělost, albedo", прямизь „via recta" atd.; Vondrák, SI. Gr. 1, 485), smíme i v našem případě — zvláště přihlédneme-li k č. bělizna „bílé prádlo" atp., což popříp. z *b ě 1 i z ь n a, a ke jménu Třebíz-ský к psi. t r ě b a, -i t i „mýcení, mýtiti, pak tří bi t i", k tomu i sic. třebý „pěkný" — stanovití především subst. *č u 1 i z ь, jež rovnalo se smyslem asi polskému czułość „citlivost, bdělost, dbalost, pozorlivost, všímavost", a z něho odvoditi adjektivum *čulizbnb „č u liz n ý t. j. všímavý všeho, tudíž dokonce (a to velmi snadno) v š e t e č n ý". Taková všestranná pozornost zahrnuje v sobě značnou dávku zvědavosti a podmiňuje zvídavost, jíž se nejlépe daří při vlídné, usmívavé tváři; chování stává se tu bezděky „lichotivé ba lísavé", a sdružení s úlisný > o úlisný vede zcela přirozeně к útvaru čulisný, čoulisný, při čemž také význam samovolně pableskuje v tu stranu. Všetečnost způsobuje tedy úsměv, ale také při humoristickém nebo posměšném posuzování věcí zvěděných — a to zajisté u české lidové povahy převládá — hlasitý smích: což divur že sloveso čul i ti se, kteréž je souběžné s naším (roz)čiliti se,** jeví podle Kotta 1, 5395 v jižních Cechách význam dojista teprve sekundární „usmívati se" a že samo adj. čulizný (z buď mimoděk článkováno v souhlase s c- nebo obdobou přijato podle hamižný atp.) na Budějovicku vzalo na se odstín „směšný, spassig".

Takto jsme došli formálního osvětlení všech hlavních útvarů lidového a, jak vidět, nepochybně starožitného slova, též jedna řada významů je tím objasněna. Komu by se však východiště naše *č u 1 i z ь nezdálo vzhledem к češtině dosti bezpečným, tomu navrhneme druhou možnou a se zřetelem k č. slovům jako slabizna (od slabb), bělizna (Ьё1ъ), divizna (div"b) a j. naprosto zajištěnou cestu, ačkoli právě v příčině formální onen první výklad skýtá větší výhody. Pro-niknouti temnotou dávnověku bude tu vždy nesnadno. Ale vizme: příponami -ina, -i z n a, řidčeji -isna utvářela se v psl. substantiva, označující to, co z příslušného základu pochodí, ať konkrétního af abstraktního ať přeneseně osobního významu (srov. č. slabina ■= slabizna „Weiche, Dünne, Dünnung", csl. оукорнзна „opprobrium", г. голизна „holost", č. babizňa, čubizna atp.; Vondrák 1. c. 420 n.). Z *č u 1 ъ mohlo tedy vzniknouti subst. *č u 1 i z n a „citlivost (viz výše)...