všímavost", přeneseně „osoba všímavá, všetečka" — z toho pak vyvozeno adj. *čulizen, čuližný...

Než zbývá druhá řada významů, vyjadřujících vesměs „pěknou nebo vzácnou kvalitu". Tu je, trvám, zřejmo zkřížení významů dosud vyložených živlem cizím ano zatlačení jejich úplné za neporušenosti tvarové. To však možno pouze na podkladě ryze formálním, po mém zdání tomto: Jak Rank dobře napověděl, lze zde pomýšleti na změtení s adj. *čudesný „podivuhodný", kteréž jest jistě klásti do doby praslovanské, neboť jest v uvedeném významu dotvrzeno stcsl. čudesbnb (vedle sek. čudbnb) а г. чудесный (vedle nářečního sek. чудый „podivný"). Jsme zajisté právi předpokládati, že také v záp. slovanštině a i vlastní češtině, byť spisovná st. čeština o tom nevěděla a snad ani nechtěla věděti, adjektivum ono, jež i se subst. čudo tolikéž se hlásí ke kořeni slovesa čúti, čiti (Berneker, Et. Wb., s. v.), žilo nebo, abychom lépe děli, živořilo v řeči lidové tak dlouho, až i tvarově upadalo (*č u d i s n ý) a bylo pak pohlceno rovněž starobylým a jen lidovým, ale nepoměrně životnějším výrazem čuliz(s)ný. Toho, že také Slováci dnes užívají adj. čudesný „podivný" (Kott, Přisp. 1896, 48a), nehodlám se arciť dovolávati proto, že útvary čudo, pl. č'udesa i čudesný jsou nepochybné rusismy, nedoložené ve výtvorech lidových a starších; ale k tomu dlužno poukázati, že v slovenštině přece jen tentýž základ žije v slovech zcela domácích, totiž v čud „div" (není čudu), čudit' n. čudovať sa (i mor.; Bartoš, 1. c. 51a) „diviti se",:|: čudný „divný" (to je mi čudné), adv. čud o vi t e „ku podivu", čudák „divný, zejména nevděčný, nestoudný člověk, nestvůra" (hlavně jako nadávka) atd. — zkrátka v slovech, kterých Bernolák do svého „Slovára" nepojal sic za hesla, ale užívá jich ve vysvětlivkách k ď i w i ť sa a pod. s označením vulg(ární).