zené vášnivé touhy po tanci a zpěvu. Vždyť na Chodsku tancovávalí a tancují, kdy jen kde něco zavrzá. „Ty se dáš do tance, dyby spustili na zouvák!" smávají se matky dcerkám, hospodyně děvkám, a tyto se právem bránívají: „Dyj to za tich staryjch teký nebyjvalo jinač!" Ba-ještě horší, nebo, chcete-li, lepší, jak se to vezme! musí těm mladým přisvědčiti staré podání! Tancovali rádi nejen mladí, ale i muži a ženy, kdo nohy měl. Ano jsou zprávy o starcích a stařenkách, jak si na té a té svatbě, třebas se sedmým nebo i osmým křížkem na zádech, zatancovali, a to byla poslední jejich radost světská. Potom je odnesli na Kozinovskou ....

Ale na Chodsku i děti mívaly podle starého řádu aspoň třikráte do roka výsadní právo tancovati a zaříditi se k tomu jako velcí a to byla právě malá muzika.

Než se o ní rozhovoříme, odbočíme si na lepší dorozuměnou ještě jednou do prostonárodního mudrosloví chodského. Platívalo na Chodsku také přísloví: „Svět čas a Pán Bůh tě dá zas!" Toto bylo jako prováděcí nařízení к zákonu, kterým jsme nazvali přísloví první, položené v čele článku. A podivno při něm zas, že ze tří čtvrtin týkalo se ne služby boží, jak by podle znění byl někdo očekával, nýbrž zrovna jakoby bylo vydáno za časů našich — týkalo se aprovisace . . .

To vlastní svěcení času, doslova vzato, ukládalo po starodávném ctihodném řádu hospodářům a hospodyním, jen aby o hodech netoliko sami služeb božích nezameškali, nýbrž ani nikomu z rodiny a čeládky až do posledního pastevce jich zanedbati nedovolili. Ale zato více se ukládalo hospodáři, aby povolil řemen, aby se neštítil vydání na přilepšenou všemu domu, a hospodyni, aby z toho, co Pán Bůh nadělil, navařila a napekla hojnost egyptskou nejen pro domácí všecky až do nerody, nýbrž aby se dostalo lepšího sousta a dost i příchozím a žebrákům. Proto ten závěr potěšující v druhé části průpovědi: „Pán Bůh tě dá zas!"

Dle toho už také pochopíme snáze, že onen význačný čas, který" se má takto „světit", nejsou jen Hody boží, ale i jiné doby radosti a veselí, ať společenského, ať soukromého; tedy vedle hlavních svátků zvláště posvícení a masopust a z událostí rodinných a domácích zvláště svatba, krtiny a obžinky. A teď usuzujme: Když se navařilo a napeklo a přálo se do sytosti lepšího sousta žebrákům, jak by bylo se dala mysliti takové „svěcení času", bez ušlechtilé rozkoše ducha, jakou je zpěv a hudba, podávající si až do úmoru službu těla v tanci, a kterak by se u lidu zpěvu a tance tak milovného bylo mohlo nedopřáti tohoto veselí také mládeži drobné, malým školáčkům! Takto zajisté malá muzika na Chodsku nabyla svého zvykového práva. A teď už tedy o ní podrobněji.

Říkají jí malá, protože byla pro malé, na rozdíl od velké, pra chasu, při které se přiživili také ženy a muži tance chtiví, jimž samým vyhrazoval zděděný zvyk jediný den tanečního veselí a to v masopustě. Tomuto tancování ženatých přinesli cizí název — snad z města — odkud asi i zvyk přišel, „bál". Děti se svou malou muzikou byly proti ženatým ve výhodě, že měly takové výsadní dni trojí v roce a to „sprovodní" neděli, t. j. první po velikonoci jeden den, o posvícení v neděli i v pon-