dělí, o masopustě v neděli, v pondělí, v úterý, úhrnem tedy šestero dní v roce.

Pořadateli bývali nejdospělejší hoši, odrůstající škole; ti právě, kteří o pašijovém témdni vedli na chodské vsi „drkání", jímž nahrazováno věřícím zvonění za umlknutí zvonů. Ano leckterýs šetrnější chlapec — a to ještě za nás spořívali skoro všichni, jediný krejcar měl pro chodské dítě velkou cenu leckterýs, pravím, měl ještě z toho, „co si vydrkal", schováno aspoň na muziku ve „sprovodach". Mívaliť při malé muzice jediného muzikanta, nejraději dudáka, zřídka přibrali i houdka, nechtěl-li totiž dudák bez kamaráda hráti, že by tento jinak byl zůstal v tak výhodný čas nezaměstnán a tudíž i bez výdělku, j A kolik asi taková malá muzika stála, můžeme usouditi ze souhlasných zpráv starých, že při velké muzice „selcké" — dudák, houdek, piskač — mohl chasník za dvacetník tancovati od bílého dne do rána.

Dudák spokojil se při malé muzice dvěma zlatkami, na masopust za všecky tři dni pětkou a při tom braly děti na sebe ještě povinnost muzikanta vyživiti a oto už nebylo na Chodsku tak zle. Děti nanosily od matek na posvícení koláčů a na masopust šišek takové boží nadělení, že jich muzikant nepřejedl, ale už pamatoval napřed zvláštním pytlem, že si ponese důkladnou výsluhu domů. A ty staré chodské koláče, jaká to byla důkladná kola, „mazaní" na prst, „patičky" na dva, aby bylo přece do čeho kousnout. A šišky? Pravým pokušením je za naší válečné aprovisace na takovou šišku jen vzpomenouti. Byla z domácí, ne tuze bílé mouky, ale zato kořenné, obilné vůně. Hospodyně pamatovaly, aby se jimi kde kdo pod střechou zasytili; trhaly na ně z těsta na okřinech po kusech, že by se bylo na každou vešlo čtyři i šest panských koblih. Smažily je v pánvích nad ohněm na ohništích nebo v krbu, takže každá v pravém smyslu v másle plavala. Kdož by se byl potom divil dudáčkovi, že při takovém přilepšení na živobytí spokojil se s platem malým. Ostatně našli se už i mezi školáky furianti, kteří po vzoru velkých zazpívavše před dudákem svou vlastní písničku, sami mu zvlášť za ni zaplatili. Hodili mu totiž do plechové trubky dud „čtyrák", málokterý chlapec mohl se pustiti na „šestáček", nebo tím se spravila u jednotlivce malá muzika celá.

V masopustě mívali chlapci o plat muzikantu menší starosti. Tu třetí den muziky vybírali, jak to vídávali u velkých muzik, od děvčat tak zvané „voračky", plat to, který chodské děvče podnes platívá jen jednou v roce a zato má přístup volný do všech muzik, jež chasa pořádá, na celý rok. Pochopitelno, že při tak malém vydání dopřávali svým dětem té dědičné radosti taneční i nejšetrnější rodičové. Přísnější z nich jen se o to ještě postarali, aby trochu předčasný společenský zvyk u dětí nevybočoval z mezí slušného chování. Proto zejména dály se muziky malé za stálého dohledu velkých, zejména matek, které obyčejně mladým tanečníkům rázně zakročovaly do samostatného vedení, určujíce poslední tanec, aby si rozpoutaná mladá vášeň neprotahovala předčasného veselí a s ním i předčasné námahy těla přes čas i síly.

A ještě jednu moudrou stránku měl ten dohled matek. Výrostkové chytlaví na všelijakou zvůli neopovažovali se vytasiti se s písničkou neslušnou. Vyslechl jsem kdys jednu takovou, ale rozjarený zpěvák