vyšel si s ní — za dveře. Jiné omezení důležité bylo v tom, že malá muzika nekonávala se v hospodě, nýbrž chlapci musili si buď vyprositi na ten čas za taneční síň „velkou senci" od otce některého druha, a nebylo-li takového, nezbylo než najmouti ji za plat. Zajímavo, že i takto najímaná sence nabízela se vlastně zadarmo, a platu, obyčejně zlatý až půldruhého, žádáno „od zámku", poněvadž zámek opravdu za neustálého vrážení dětí nejvíce zkusil.

Ze se nedovolovalo dětské muzice do hospody, bylo jistě moudré; tím byla malá muzika vlastně pravou školou tance a to velmi lacinou i nebylo pokušení k pití a snad i к možnému opíjení, když nebylo lákadla piva. Když se děti trlením rozehřály a dostalo některé žízeň, doběhlo si к pumpě a, nechutnala-li mu voda, zašlo si až domů na doušek dobrého kyselého mléka nebo si nahnulo ze džbánku, který v takový čas voněl pivem, třebas už hodně ostálým. Všelikeré toto občerstvení bylo bez vydání, které měla velká muzika jako útratu hlavní v hospodě. Jen na jednom místě, kde se od zámku platilo, pamatuji se, že chtěli míti z malé muziky výdělek ještě druhý, ač hubený dost. Prodávali těm, kdož měli více krejcárků na útratu, vodu s cukrem, do níž přikápnuto kořalky, skleničku jako prst po dvou krejcařích.

Ostatně provozovaly děti chodské při malé muzice všecko, jako vídali od velkých, zvláště starší hoši, pořadatelé malé muziky, byli někdy furianty. Vítězoslavně vedli si dudáka do vsi, kráčejíce napřed a dudák musel hned u první chalupy na dudy spustiti, aby celá ves věděla, že malá muzika bude. Někdy totiž také prošel čas a nebyla, nebylo-lj muzikanta, nebo byl-li v poslední chvíli větším platem zlákán jinam. Ze si dávali potom při muzice kurážnější chlapci každý zvlášť zahrát, bylo již řečeno. Ale i „sola" si někdy poroučeli, kdy směl na chvíli točiti se v kole jediný pár. Ba pamatuji se, že jednou u nás došlo i na pranici, bez které se neobejde tak hned muzika velká. Statný hoch „Zrzáček", kterého jsme nikdy nevídali mezi sebou na školní cestě, stál najednou před dudákem, zatínal pěsti a křičel: „Já sem slnyj!" Soka jeho chlácholily zatím ženské u kamen, ale některé chytré děvčátko doskočilo honem pro matku zbojníkovu, která byla jen ob chalupu, a tato vidouc, jakou si synáček vede, prodrala se rázem к dudákovi, dvakrát zamlasklo a bylo po siláctví — silák zmizel a už se neukázal.

Jinak starali se pořadatelé, aby se především drželo kolo a aby se pěkně tancovalo. To se jim také v té mladé drobotině až ku podivu dařilo; bylať dobrá polovice mezi chodskými školáky a školačkami, kteří již tančiti uměli z domova a z pastvy, a ti svou převahou vedli pořádek a napravovali, co kde v kole pokazili neumělejší, kteří to ještě brali v tanci podle chodského pořekadla „jako sochor v pytli". Ostatně jim v tom pocvičování neumělejších pomáhaly radou i skutkem matky a báby, tísnící se v živém zájmu kolem kamen jako u muziky velké. Voláno odtud na chybující, co a jak mají dělati jinak, a často i vykročila některá a vzala si nebohého nebo nebohou, jímž to nešlo, a ukazovala a opravovala tancem samým, až se chyba našla.

Hoši učili se tu již také zdvořilosti vůči tanečnicím. Ukloň a strojených slov ovšem nebylo, ale po tanci musel hledět hoch děvčeti po-