děkovati, což se dělo jako u velkých muzik tak, že drže její pravou ruku otevřenu ve své levé tleskl jí na dlaň svou pravicí; dívčinka pak. s přívětivým pohledem tlesknutí hochu opětovala. Tím tanečníci vyrovnáni. Byli ovšem ve školáckém věku i zarputilí nepřátelé „divčat"; tan-covati chtěli, ale ne s děvčaty. Ti pustili se do toho u malé muziky buď druh s druhem, — také to právo tu platívalo — nebo si vlezli do středu kola, aby hlavnímu proudu nepřekáželi, a tam si provozoval a vyváděl každý po svém, brzy se otáčeje kolem své osy s rukou vztyčenou nad hlavou jako vojenský bodák, a to v pravo v levo, nebo všelijak po notě přešlapuje a rukama tleskaje. Tyto posuňky, často velice původní a zábavné, bývaly už dětem chodským jednak vrozeny, jednak mívali pro ně dost příkladů a návodů u starších, jak to na nich vídávali zvláště na svatbách, dokud byla stará česká muzika.

К těmto posledním patříval jsem také já sám. Ale jednou mi ta záliba přinesla nepříjemnou příhodu. Když jsme se tak s několika mladšími druhy vyráželi, vpletl se k nám náhle jeden z pořadatelů, sevřel mne jako šroub za rameno a pravil: „Ty humíš hodně zpívat, poj před dudáka a zazpíváš mu!" Zarazil jsem se trochu, ale hned jsem měl zas hlavu pohromadě. Co pak mi bylo o písničku! Zpívával jsem к večeru sedaje před pilou na hromadě klád nebo postávaje u okenice, kde mi pily otcovy zakusující se do dřeva vesele zvonily do noty; to byla mámila zábava skoro denně. A o písničky jsem také neměl nouze. Chytal jsem je nejen ode družek svých sester a druhů bratrových, nýbrž i po hyj-tách, a od otce a matky jsem uměl hodně starých písní duchovních,, jaké se už ani v kostelích nezpívaly.

Před dudákem jsem se už tedy nerozmýšlel a spustil jsem hlásně písničku, která první na jazyk mi přišla:

V tom se ohlédnu a vidím kolem sebe celý kruh rozjarených druhů, právě těch nejstarších, к nimž jsem ještě dávno nepatřil, a ten, jenž mne vyzval ke zpěvu, přiváděl mi tanečnici. Té chvíle přemohl mě dětský stud do té míry, že mi uvázla v hrdle písnička a já kudy nejblíž, hledal jsem dveří ven a cesty domů . . .

Doma však čekalo mě druhé překvapení, při němž se mi nemilá tato příhoda ukázala nadmíru milou. Doma totiž opravdu zatím „mraky" se stahovaly. Sotva jsem otevřel dvéře, spatřím otce, an sedí u stolu a obouvá boty. Ustal v tom a pohleděl na mne přísně: „Máš čas, žes tu!" pravil. „Už jsem chtěl jít pro tebe!" Zároveň matka tiše zahrozila prstem z koutu u kamen. Stál jsem zamlklý jako kající hříšník, V tom do třetice zahrkly hodiny a jakoby chtěly svědčit proti mně, odtloukly deset — a já měl dovoleno do devíti . . .

To byla má poslední činná účast na malé muzice. Stavěly se už tenkráte vždy více a přísněji proti malým muzikám školy a zápovědem školním nejvíce pomáhalo, že každým rokem byla větší nouze o laciného muzikanta. Dudáci starší vymírali a z mladých nechtěl se nikdo dudám učit; nová muzika „pancká" či „plechová" dudy nejen zatlačila, ale