movi (Justinus I. 4, i XLIII. 2). U Pompeia strojí král Gargoris úklady svému nežádanému vnukovi, stejně jako Astyages ukládá ö život vnukovi Kyrovi. V indických textech je to vždy kupec (výjimkou ministr) jenž pronásleduje svého dědice. Ale v povídkách evropských XII. a XIII. století, i pozdějších jde, stejně jako u Pompeia, o následnictví na trůn. Je možno tudíž, že původní látka je pověst královská, obsahující ve svém zárodku jen úklady, strojené nemluvněti, vyvrcholené vhozením do moře.

Pompeiova povídka staví také původ látky do nového světla. Pompeius psal podle řeckých pramenů, z nichž pravděpodobně pochází i povídka o Habidovi. Víme, že povídky Egypta a Abyssinie jsou založeny na ztraceném pramenu řeckém. V staré řecké literatuře jsou látky o neomezené moci osudu, jemuž se lidé marně vzpírají, oblíbeny. Kdybychom chtěli původ povídky Pompeia Troga vyložit východním vlivem, musili bychom předpokládat, že v buddhismu dávno před Kristem existovali neznámé dnes povídky o chránenci osudu, omezené na pronásledování nemluvněte, dědice trůnu, které přešly do pohanské řečtiny a v kterých byl motiv o uvržení do moře, v Indii jinak neznámý. Není však nemyslitelná domněnka, že látka je původu starořeckého a byla odtud zanesena na východ, na jih i na západ.

Ivan Milčetič ve své hlaholské bibliografii (Starine XXXIII.) uvádí počátek (I.) pěti chorvatských listů nebeských psaných hlaholicí, který souhlasí skoro doslovně s latinskými a německými texty uvedenými ve zmíněném článku na str. 238, jen s tím rozdílem, že texty Milčeti-čovy (str. 259, 285) uvádějí místo Jerusalema Rím, texty pak na str. 283, 368 a 370 vůbec města, kde list" spadl, nejmenují, mluvíce pouze o oltáři sv. Petra. Laskavostí J. Milčetiče znám mi je text1) ze Zgombi-éova Zborniku fol. 6—10 (Starine XXXIII, str. 259), jest neúplný a pokud mohl jsem jej srovnati s latinskými neb německými texty, shoduje se s nimi v podstatných věcech, jinak jest stručnější než ony a některá místa v něm jsou úplně jinak vyjádřena než v textech latin-